Popis - Památka Divadlo Františka Xavera Šaldy

Současná neoreneznční budova divadla byla navržena ateliérem vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera, kteří patřili na konci 19. století k evropským špičkám svého oboru a navrhli desítky divadelních budov po celé tehdejší monarchii. Postavili např. městské divadlo ve Vídni, současné Mahenovo divadlo v Brně, divadla v Budapešti, Augsburgu i Zürichu. Jejich stavby byly vyhlášeny svým dokonalým architektonickým zpracováním a řemeslným provedením, do jisté míry silně a na mnoho desítek let ovlivnily představy o tradičních divadelních objektech. Na novou stavbu byla vyhlášena libereckým Divadelním spolkem mezi občany sbírka již záhy po požáru starého divadla. Vedle těchto darů pochopitelně přispěli i bohatí liberečtí průmyslníci, spořitelna a zbytek financovalo město. Roku 1881 začala známá liberecká stavební firma Sachers a Gärtner s pracemi na základech mohutného objektu. Po roce byla dokončena hrubá stavba a intenzivně se pracovalo na neobarokním interiéru s mnoha technologickými vymoženostmi té doby, např. i s centrálním vytápěním. Paradoxní přitom je, že nabízené elektrické osvětlení objektu bylo pro přílišnou finanční náročnost zamítnuto a nahrazeno plynovým. Nová divadelní budova byla slavnostně otevřena starostou města Ludwigem rytířem Ehrlichem 29. září 1883 a prvním odehraným kusem byl Schillerův Vilém Tell. Tímto datem letos oslavíme 120. výročí divadla. Budova patří k nejkrásnějším v Libercei – průčelí s velkými obloukovými okny a sloupy se znakem Liberce působí samo o sobě nesmírně impozantně, římsy zdobí sochy řeckých bohů Flory, Thálie, Melpomené, Apollona, Eraty, Terpsichory a Fortuny. Ústředním motivem je poté alegorie Umění – ženská postava s pochodní v ruce nalévá olej do nádobky, držené bůžkem, který nese oheň. Interiér divadla je typickou ukázkou reprezentativních prostor konce 19. století – stěny i balkony a lóže mají bohatou a na mnoha místech zlacenou štukovou výzdobu. Na stropě hlediště jsou fresky vídeňského malíře Löfflera s alegoriemi vztahu člověka k hudbě ve čtyřech obdobích lidského života – dětství je představováno hudbou veselou, mládí milostnou, dospělost vojenskou a stáří vážnou. Zlacený portál hlediště uzavírá velký znak Liberce. Uměleckou lahůdkou interiéru divadla je opona, kterou zhotovili ještě velice mladí vídenští umělci Franz Matsch a později velice známý secesní malíř Gustav Klimt. Ústředními motivy opony jsou vypodobnění svatby coby triumfu lásky, která měla zastupovat veselou stránku divadla a důstojné postavy v popředí symbolizující vážné umění. Divadlo sloužilo v první polovině 20. století především opeře a operetě, před druhou světovou válkou byl zdejším oblíbeným činoherním autorem Gerhard Hauptmann, nositel Nobelovy ceny a rodák z nedalekých Krkonoš. Divadlo bez větší úhony přežilo pohnutou dobu 2. Světové války a již v létě 1945 začalo s novými českými herci hrát. Poté, co se hektická poválečná situace v souborech pomalu ustálila, zasáhl do libereckého divadelního života negativně únor 1948 a následné změny. Ty se silně odrazily na repertoáru a obsazení divadla, které bylo roku 1957 pojmenováno po libereckém rodáku Františku Xaveru Šaldovi. Po roce 1989 prožilo liberecké divadlo díky mnoha organizačním a společenským změnám těžkou krizi, kdy reálně hrozil i zánik zdejších stálých souborů. Krizi se podařilo díky společenskému úsilí divadelníků a města Liberce, ale také díky stálému a velkému zájmu libereckých diváků zažehnat a divadlo, které má v současné době tři soubory – činohru, operu, balet – se rozvíjí nejen po stránce umělecké, ale i technické. Památná budova je postupně za přispění města rekonstruována a je tak důstojným sousedem liberecké radnice.
 
Historie budovy a uměleckých souborů DFXŠ v Liberci
 
Před padesáti lety, v září 1945, se poprvé zvedla opona před představením inscenace Jiráskova „Gera“, aby odstartovala činnost divadla v Liberci.
 
Za více jak padesát let existence české scény prošlo po prknech libereckého jeviště mnoho vynikajících tvůrců, kteří spolu vytvářeli obraz českého divadla a nesmazatelně se zapsali do divadelní paměti. Za všechny ostatní jmenujeme alespoň šéfy opery Jaromíra Žida či Rudolfa Vašatu – na základě jejich práce dnes liberecká opera staví.
Liberecká opera, jejíž repertoár je založený na reprezentativním výběru světové i domácí operní literatury, patří k předním operním souborům ve své vlasti. V jejím souboru vyrostla řada vynikajících interpretů, pěvců i hudebníků, dirigentů i režisérů.
Tvář činohry vytvářeli dramaturgové a režiséři Josef Balvín, Zdeněk Digrín, Zdeněk Hořínek, Oldřich Daněk a především Ivan Glanc, který ve své funkci ředitele divadla i šéfa činohry přivedl divadlo na skutečně umělecké výsluní. Pochmurná sedmdesátá léta se podařilo umělecky svrchovaně činohře překlenout, díky šéfovi činohry Miloši Horanskému a jeho dramaturgicko-režijnímu týmu. V druhé polovině 80. let získává činohra adaptací prostoru zkušeben léty vytouženou studiovou scénu, takže v současné době se práce souboru dělí mezi Malé divadlo a klasický prostor Divadla F.X.Šaldy, v němž se střídá s operou a baletem. Za více jak půl století existence stálého činoherního souboru v Liberci prošla po prknech Divadla F.X.Šaldy řada osobností, jejichž tvorba, byť byla soustředěna třeba jen na libereckou scénu, přesáhla svým významem hranice regionu a zapsala se do historie herecké tvorby druhé poloviny 20.století. Liberecká činohra byla a je významnou součástí českého divadelního umění. Také další soubor Divadla F.X.Šaldy – balet – měl ve svém středu skvělé umělce: Josefa Škodu, Věru Untermüllerovou, či Františka Pokorného.
Po roce 1989 prošlo divadlo různými peripetiemi nejenom své tvorby, ale také smyslu existence. Hledání takové tváře, jež by byla přitažlivá pro diváka, žijícího v kategoricky změněných společenských podmínkách, je odpovědností současných šéfů souborů, jak oslovit dnešního diváka, jak zaujmout občana města, jak sladit různorodé zájmy návštěvníků, vystavených atakům různých médií.