Antonín Honomichl

O klášterním pokladu


V letních měsících roku 1785, ještě před zrušením plaského kláštera, povolal poslední opat Celestin Werner plaského poddaného jménem Sinkule a jednoho mnicha, aby mu pomohli uložiti klášterní poklad.zlaté a stříbrné peníze, nádherné kostelní náčiní a vzácné knihy uložili ve velkém sklepě pod konventem.Na dubové podlaze stálo prý tu devět velikých sudů naplněných zlatými a stříbrnými penězi, drahokamy a předměty ohromné ceny. Potom přivedli do podzemí dva zedníky se zavázanýma očima, kteří sklepení zazdili tak, aby nikdo nepoznal, že tam někdy sklep byl. Na zpáteční cestě zavázali jim opět oči a vodili je zase sem a tam, až je vyvedli ven. Opat Werner zavázal pak Sinkuleho a mnicha trojí přísahou, že jeho potomci až do třetího kolena se nemohou o poklad ucházet.
 
Opat a mniši počítali s tím, že se do kláštera zase vrátí, až císař Josef II. zemře. Proto mnich, který byl u zazdívání pokladu, a poslední opat Celestin Werner se usadili v sousedních Nebřezinech a čekali na navrácení kláštera. Sinkule žil dále v plaském konventu. Když umíral, zavolal k sobě dceru a vnučku a vyjevil jim tajemství. Dal jim zápis, v němž byla poloha pokladu přesně určena. Jeho vnučka, když ovdověla, jednala s vrchním plaského panství i s knížetem Metternichem o vyzdvižení pokladu. Bylo jí slíbeno, že dostane třetinu. Potom kopali ve sklepích a hledali, chodba vedla pod zem tak, jak bylo v zápise.
 
Když to viděl vrchní, vyzval Rozmarovou (tak se vnučka Sinkuleho jmenovala), aby se s ním o třetinu rozdělila. Protože nechtěla děliti, ovlivnil vrchní knížete, že konventu hrozí sesutí a kopání bylo zastaveno, další stížnosti byly marné. Rozmarová vypravovala, že na jiném místě je prý zakopáno 12 stříbrných apoštolů v životní velikosti a Kristus z ryzího zlata. Nad tím místem prý stála socha sv. Jana a stín jeho za úplňku v noci na sv. Jana ukazoval prý přesně na místo, kde je poklad zakopán. Po druhé se pokusila o hledání pokladu její dcera Marie, provdaná Mervartová. Oblékla se do plzeňského kroje a jela do Vídně k císaři, k audienci však nebyla přijata. Vyčkala, až císař vyjede ze zámku.Skočila před koně jeho kočáru a poklekla, držíc v ruce listinu. Císař dal zastavit a tázal prý se jí: „Co si přeje?“ Podala mu listinu, v níž žádala o povolení kopání pokladu. Za nějaký čas dostala od knížete Mettefrníicha povolení k hledání pokladu, ale historie s vrchním se opakovala. Po třetí hledal poklad ředitel panství Holeček. Mervartová prý předpověděla, že bude hořet, bude-li poklad hledán v nepřítomností potomků jejího pradědečka. A skutečně konvent vyhořel. Pak se Mervartová po smrti svého muže odstěhovala ke své dceři do Prahy, kde v roce 1923 zemřela.
 
A tak poklad plaských mnichů řádu cisterciáckého je ve sklepení konventu ukrytý asi dodnes...