Lidová pověst


Ještě za časů moravských údělných přemyslovských knížat někdy po polovině 11. století byly husté a temné lesy okolo řeky Svratky, tehdy ještě spíše zvané Švarcava, oblíbeným lovištěm brněnských údělníků. Mezi takové patřil i brněnský kníže Konrád. Jednoho dne ovšem při vášnivém pronásledování vysoké zabloudil dále než obvykle. Ani si nevšiml, že se ztratil své družině, a to že je sám si uvědomil teprve ve chvíli, kdy se jeho uřícený kůň zastavil před skalnatým ostrohem nad místem, kde se do Svratky dodnes vlévá potok Veverka.Palouk se skupinkou vzrostlých dubů zalitý poledním sluncem dýchal tichým stínem a Konrád se nechal zlákat ke chvíli odpočinku. Jen na malou, malinkatou chviličku… a přemohla jej únava. Ve snu viděl kníže sám sebe v krásném výstavném hradě, procházel bohatě zdobenými komnatami, stoloval u prohýbajících se tabulí v klenutých hodovních síních a přijímal hold svých rytířů v honosném trůním sále. Představa byla tak živá, že i ve snu byl naprosto unešen.
 
Najednou ale Konrád zaslechl zvuk, který do jeho snu nepatřil. Zuřivé štěkání psů. Knížeti chvíli trvalo než si uvědomil, že to štěká jeho vlastní lovecká smečka. Rychle otevřel oči a vyskočil na nohy s mečem v ruce. V hlubokém lese musí být lovec připraven na všelijaká nebezpečí, divoká zvěř nebo loupežníci? Když se ale Konrád pořádně rozkoukal, sklonil ostří meče a začal se smát tak, že se sotva udržel na nohou, uviděl totiž, že jeho psi zuřivě štěkají na spousty veverek, které se s úžasnou hbitostí prohánějí v korunách mohutných dubů na kraji palouku.
 
Když se kníže přestal smát, vzpomněl si na svůj sen a s překvapením si uvědomil, že místo, na kterém právě stojí, je pro hrad opravdu jako stvořené a slíbil si, že jej tu postaví. Přesně tak výstavný a okouzlující, jako viděl ve snu. Jen stále nemohl přijít na to správné jméno. Když mu ale jeho nejvěrnější lovecký ohař přinesl k nohám tu jedinou veverku, kterou se po tak dlouhém snažení smečce přece jen podařilo ulovit, rozhodl se Konrád, že svůj nový hrad pojmenuje podle těch hbitých zvířátek, která jej napřed tak vyděsila a potom tolik pobavila - Veveří a toto jméno pak hradu zůstalo až do našich časů.