Lidová pověst

O klobouckém hradě


Nad Klobouky, někde u kaple svaté Barbory, v místech zvaných Hradisko, stával koncem 12. století hrad. Silné palisádové zdi a mocný val chránily sídlo mocného pána Lva z Klobouk. Z hradní věže byl rozhled do dalekého kraje.
Život na hradě plynul tiše, jelikož Lev nebyl milovníkem hlučných a veselých zábav a také proto, že paní hradu churavěla.
Když však paní hradu zemřela, Lev se uzavřel úplně lidské společnosti.
Jediným společníkem Lvovým byl jeho plébán a jedinou jeho radostí jeho syn dospívající v sličného panice.
Tak plynul na hradě den za dnem a rok za rokem a hoch vyspěl ve statného jinocha.
Jednou se rozloučil se svým otcem; vypravil se do světa, aby tam získal čest své zbrani a slávu svému rodu.
Těžce se loučil otec se synem a syn s otcem. Objali se a políbili a za mladým Lvem byl vytažen most.
Smutno bylo potom na hradě.
Uplynul rok, uplynula dvě léta a po mladém pánu ani slechu.
Bylo na jaře v měsíci květnu.
Slunce zapadalo za černé vrchy, když se lid vracel z polí do svých domů. Mezi přestavlckými lesy se ubírala ozbrojená družina a lid pána Bohuše z Boleradic. Zamířili na kloboucký hrad.
Starý pán Lev se modlil právě v hradní kapli, když mu oznámili, že boleradský pán proti němu povstal a lstí se dostal až za ohradu.
Lev sebral něco peněz a tajnou chodbou, ústící až do Příhona, opustil hrad. V přestrojení za mnicha se dostal až na Velehrad, kde žil jako poustevník a později vstoupil do kláštera.
Boleradští dobyli klobouckého hradu, zajali lid, zapálili dřevěný hrad a zpustošili jej.
A plynula léta.
Pán klobouckého hradu se nevracel. Na zříceninách jeho hradu se zazelenal netřesk i jiné rostliny, ba i stromy lesní.
Ani o synu starého pána hradu nikdo nevěděl.
Po létech se vrátil mladý Lev do Klobouk. Když však spatřil v sutinách místo, kde stávala jeho kolébka, zaplakal.
Posadil se na kámen a zahalil se v plášť.
Bývalý služebník starého pána Lva, Sezima, poznal tak sedícího syna svého pána, ale pro jistotu se otázal: „Nejsi, pane, Lev z Klobouk?“ Lev se obrátil po tazateli a odvětil: „Jsem.“ Nato Sezima: „Pojď ke mně, pane, žena Barča Ti uchystá občerstvení.“
Lev šel se Sezimou a on mu vyprávěl, co se zatím na hradě odehrálo. Doma v komoře ukázal, co zachránil z hradu a vše mu chtěl odevzdat. Mladý Lev si ze všeho vybral jen varyto a oblek, jaký tehdy nosili potulní pěvci. Převlékl se do něho a odešel.
Z bývalým hradem se setkal s Bohušem z Boleradic, který se ve společnosti veselé družiny vracel z lovu. Tu pravil Bohuš k Lvovi: „Pojď s námi, toulavý slavíku, zahraješ a zazpíváš nám na hostině.“
Přišli na boleradský hrad. Jedli, pili a na pěvce zapomněli. Vzpomněli si na něho, až byli docela opilí. I poslali pro něho.
Zpíval písně smutné a naříkavé. Jim se to nelíbilo. Pravili: „Zpívej zvesela - nebo usneme!“
Lev, obrácen k Bohušovi, pravil? „Zazpívám Ti Bohuši, že Tě k smrti uspím!“ A vytáhl dýku, již měl schovanou za pasem. Chtěl Bohuše zabít. Ruka mu však klesla, když spatřil ve dveřích Bohušovu dceru Ričku, do níž se hned zamiloval.
Jeden z opilích hostů, jak spatřil u Lva dýku, zranil ho, takže musel na hradě zůstat. Rička ho ošetřovala.
Po svém uzdravení se tázal Lev Ričky, kdeže je jeho otec, ale nevědela o něm.
Poněvadž vypukla válka mezi knížetem českým a moravským, Bohuš se jí též účastnil. I Lev spěchal do Klobouk, aby svolal lid do zbraně. Táhl v jeho čele v Velehradu, kde se měl sejít s ostatními. A tam našel svého otce, který uprchl z klobouckého hradu při obléhání tajnou chodbou a zachránil se.
Po válce si vzal Lev Ričku za ženu a postavil si v Kloboukách nový hrad, kde přebývali až do doby, kdy se Lev stal brněnským purkrabím a později i nejvyšším sudím a komorníkem brněnského údělu.