 |
Václav NěmecO BenátčanechJe večer v Horním Slavkově. V krčmě U červeného vola sedlí havíři a každý ví něco. Takové bohatství nenajdeš, kdybys šel světa kraj, povídá Martin, zvaný Zmrzlík, jako u nás. Tady je všechno, cín, měď, stříbro, dokonce i zlato. Nejvíce se ale naši lidé natrápili nad tím, jak oddělit stříbro od cínu. To tenkrát dokázali jen Benátčané. Ale nikdo z nich nedokázal to tajemství vytáhnout. Jako oko v hlavě si je střežili. Za tehdejších časů se od nás ruda vozila do Benátek. Bohatsvtí Benátčanů je z potu našich dědků. Však Ti Taliáni taky říkali: Ve Slavkově jsou lidé slepí na obě oči. Vidíte, a našel se člověk, říkali mu Zikmund, a ten řekl: Chci vidět aspoň na jedno oko! A pustil se na jih do těch Benátek. Dělal tam ty nejhorší práce a pomalu otvíral oči i uši. Měl i to štěstí, že se zalíbil jedné mladé vdově, která rozuměla alchymii. Povídalo se o ní, že umí dělat z mědi zlato. No a tu si ten Zikmund vzal. Mně jde zatím o stříbro, myslil si ten vandrovník a poctivě sloužil svým chlebodárcům. A stalo se, že jednoho dne prohlédl. Od té chvíle nemyslel na nic jiného než na to, aby už byl zase doma ve Slavkově. Budem bohatí, šeptal své hezké Taliánce, a ta se s ním tedy pustila do Slavkova. Která ženská se nedá nachytat na bohatství? Tady byla tenkrát v chodu ještě svatobarborská chodba. Nacházelo se v ní tolik cínu, jako nikde jinde. A Zikmund se naučil oddělovat stříbro od cínu tak dokonale, že nic nepřišlo nazmar. Rázem se stal nejbohatším člověkem na horách. Léta ubíhala a Zikmund zestárl. Odstěhoval se do Chebu. A že neměl s tou vdovou děti, celé své bohatství rozdal chudým a kostelům. Dlouho tam za něj pálili svíčky.  |
