Adolf Wenig

Moravskoslezské pověsti, O Ječmínkovi


Prostřed Moravy leží úrodný a bohatý kraj rovinatý, Haná zvaný. Z dob poddanství a roboty udržela se na Hané pověst o Ječmínkovi, národním hrdinovi moravském, o němž lidé věřili, že přijde svému lidu na pomoc, až mu bude nejhůř. Takto se vypravuje pověst o Ječmínkovi, o jeho původu, o jeho osudech:
Před dávnými a dávnými lety vládl na Hané markrabě, mocný pán- jeho jméno není známo, je to zůstalo v paměti lidu, že sídlem jeho byla Chropyně, na východ od Kojetína. Tam měl markrabě výstavný hrad, taodtud vládl úrodnému, bohatému kraji. Vládl moudře, poddaní si ho chválili. Měl rozsáhlé statky, z těch plynuly mu veliké užitky, jeho bohatství rostlo a rostlo.
Ale časy se mění a lidé s nimi. Chropyňský markrabě oblíbil si hlučný život ve společnosti přátel, na hradě konaly se bohaté hostiny, panstvo vyjíždělo do kraje na hony. Na bystrých koních hnali se páni za zvěří přes pole a luhy. Nedbali úrody polní, žalostno bylo věru pohledět na obilné pole, přes které se přehnal houf jezdců s lájí psů. Úroda byla podupána, zašlapána, zničena. Lidé bědovali, na hrad chodili si stěžovat, naříkali tam, že jsou ožebračováni, ale spravedlnosti se nedovolali. Markrabě byl hluchý k jejich nářkům; sám ani nechtěl už poddaných vyslechnouti. Když jednou v zástupu přišli do hradu prosit markraběte, aby se nad nimi slitoval a nedal ničiti jejich pole, nepřipravoval je o chléb, dal je bezcitný vladař vyštvati z hradu psy.
Markrabě měl choť, paní milou a zlatého srdce, ta byla všecka zarmoucena nad proměnou, která se stala s jejím manželem. Byla tiché povahy, nemilovala hlučný život, jaký na hradě zavládl a neúčastnila se ho. Markrabě nemohl ji přinutit, aby s ním sedala při hodech, aby byla při hlučných zábavách. Proto na ni také zanevřel. Dobrá ta paní milovala svůj lid, a když viděla, jak je mu ubližováno, přimlouvala se za něj. Alke marné byly její přímluvy. Tehda, když rozzlobený markrabě poštval na prosebníky psy a vyhnal je tak z hradu, choť jeho se slzami v očích sepjatýma rukama prosila o ubožáky.
„Mlč!“ rozkřikl se markrabě na svou choť, „moji jsou ti lidé, moje jsou i jejich statky, mohu s nimi dělati, co chci. S nimi ses proti mně snad spolčila? Budeš-li se za ně ještě přimlouvati, vyženu i tebe.“
Při takovém nákladném způsobu života brzy nestačily markraběti užitky ze statků, i jeho pokladů ubývalo, a tu zlí rádcové našeptávali mu, aby na poddané uvalil nové daně,
„Bujná je ta čeládka, třeba ji zkrotit!“
A bylo zle na Hané. Lidé markraběte i násilím vymáhali daně od poddaných. Lid potají reptal, když viděl, že je ožebračován proti, aby pán mohl s přáteli hodokvasit. a našli se i takoví nespokojení, kteří nechtěli snášeti jen tak útisky panské: ti chodili tajně mezi lidem, podněcovali ke vzpouře proti krutému pánovi.
„Naše je vina,“ říkali ti buřiči, „proč se nepostavíme na odpor, proč trpíme, aby se s námi takto zacházelo? Jeden člověk nic nezmůže; proč se nespojíme a nepostavíme se proti těm, kdo nás sužují? Bylo by nás víc, zvítězili bychom na nimi.“

Lid se z počátku hrozil pomyšlení, že by se měl vzbouřit proti svému pánu. Ale bylo hůř a hůř a zoufalí poddaní uznávali konečně, že jim jiného nezbývá, než vzpoura.Ale mysleli při tom na markraběnku. Byla tak dobrá a šlechetná, milovala svůj lid, přimlouvala se za něj. Té ublížit nechtěli.
Všecko se na Hané potají spořádalo, lid byl připraven osvoboditi se od strašného útisku. Ale poslali napřed výstrahu markraběnce, aby se včas zachránila. Markraběnka ulekla se nemálo, šlo jí také o život manželův. Nemohla jinak, než že šla k markraběti a s pláčem ho prosila, aby přestal sužovati poddané. bála se mu říci o výstraze, které se jí dostalo. Jen to pověděla, že se bojí, aby se poddaní nevzbouřili.
Prchlý markrabě rozlítil se tou řečí své choti, křičel, že ona proti němu drží s poddanými, a běžel pro svůj meč volaje, že ji musí zabít. markraběnka se dala na útěk, z paláce vyběhla na nádvoří, z brány chvátala do polí. Ale brzy opustily ji síly a ona hleděla, kam se skrýt, aby ji rozzuřený choť nenašel. Byl tam lán dozrávajícího ječmene, do toho vběhla. Obilí se za ní zavřelo, i pošlapaná stébla se vztyčila, stopy nebylo znát, že by někdo byl v poli. Bohaté klasy ječmene se vlnily nad úkrytem ubohé markraběnky. Ti, kdo na rozkaz markraběte vyběhli za ní z hradu, aby ji chytili a pánu svému přivedli, nenalezli jí. Ani markrabě, který potom vyjel z hradu hledat svou choť, jí nenašel. Marné bylo všecko hledání.
Toho dne k večeru jako bouře přihnal se k hradu veliký zástup selského lidu. Cepy měli, kosy na žerdích nasazené, tak byli ozbrojeni. Jako dravý proud vevalili se vzbouřenci do hradu po mostě, který zvednout kdy nebylo. Marná byla všechna obrana proti rozlícenému lidu. Pobito bylo služebnictvo hradní, potiti i páni na hradě meškající, kteří se vzbouřencům postavili na odpor. Poslední padl sám markrabě. Potom hrad zapálen a do temné noci svítil rudý požár jako obrovská pochodeň. Tak se lid osvobodil od ukrutné vlády chropyňského markraběte.
Po tom násilném skutku nastaly brzy na Hané pokojné časy. Ti, kdo spravovali panství chropyňské za nepřítomnou markraběnku, neodvažovali se drážditi lid, a ten hleděl si zase pilné hospodářství. Po markraběnce nebylo ani stopy, třebaže všude po ní pátrali.
Nastaly žně. Přišel na řadu ječmen a sekáči dali se také do velikého lánu nedaleko chropyňského hradu. Jak se podivili, když při sekání přišli uprostřed pole na místo, kde seděla krásná paní s děťátkem. Nepoznali, kdo je to. Tvář vznešené paní byla přestálým utrpením zjemnělá, lidem se zdálo, že je to zjevení z jiných světů. Také děťátko bylo líbezné; byl to hošík světlých vlásků, tak světlých, jako stébla ječmene, v němž se narodil.

Lidé se ptali neznámé paní, kdo je, ale ta jim nechtěla pověděti. Odvedli ji tedy do vsi, do selského statku, kde jí dali příbytek. Jména pannina neznali, chlapci dali jméno Ječmínek podle toho, kde byl nalezen. Markraběnka přebývala potom nepoznána ve statku, měli ji rádi i chlapečka, dobré dítě. Když se na zimu scházeli ve statku lidé k přástkám, vypravovalo se při těch besedách leccos pro ukrácení chvíle. Tak také jednou přišla řeč na nebožtíka markraběte, jaký byl jeho život a konec. Tu znenadání ta neznámá paní, jindy nemluvná, ozvala se smutným hlasem:
„Ublížil vám tuze, vím to. Byl to můj manžel a tuhle je jeho syn. Ten jednou odčiní viny otcovy. Odpusťte otci, jako jsem mu odpustila já, na níž se také provinil. Bylo zle, ale bude jednou ještě hůře. A tenkrát tento můj syn náhle se objeví mezi vámi, vojsko přivede, potře nepřátele vaše a ze země je vyžene. To bude odčinění hříchů otcových.“
Všichni v jizbě ztichli při těch slovech a s úctu pohlíželi na vznešenou paní. A divili se nemálo: tak dlouho žila markraběnka mezi nimi a nepoznali ji!
Na druhý den ráno, když selka přišla na komoru, kde přespávala paní, ulekla se, že je komora prázdná. Markraběnky s Ječmínkem tam nebylo. A také nikde venku ji nenašli, do statku se už nevrátila. Ani jinde nebylo o ní vidu ani slechu. Zmizela nadobro, navždy.
Vzpomínali lidé ve vsi na dobrou paní, vzpomínali po vší Hané na ni i na Ječmínka, litovali, že od nich odešli, ale těšili se, že se jednou ječmínek vrátí jako osvoboditel.
Zlé časy nejednou přešly přes Hanou, přes Moravu. Vzpomněli tu lidé na Ječmínka, když počítali, že už mužných let dospěl, doufali, že přijde, že pomůže, ale marně. A když zlo přešlo, soudili, že bude jednou ještě hůře.
Nedovedli si lidé představiti, kde by byl Ječmínek, kam by se byl poděl. jedni říkali, že nepoznán chodí mezi lidem, jiní, že někde hluboko v lesích žije životem poustevnickým. A tu začali jej hledati po všem kraji. Ve vsí jej hledali, po lesích pátrali, chtěli ho najít, chtěli, aby s nimi byl, aby jim vládl. Ale marné všecko - nenašli ho. A tu konečně spokojili se s věrou, že přijde jednou sám, až toho třeba bude.

A tak se víra v Ječmínka po staletí udržela na Hané. Jako hrdinu báje měli jej v mysli, jako hrdinu, jenž nestárne, tak v něj věřili, jako v Čechách ve svatého Václava v Blaníku. O zimních večerech, kdy venku sníh a mráz panoval a lidé sedali na přástkách, na dračkách u teplých kamen a povídali si příběhy časů minulých i pohádky, také o Ječmínkovi řeč šla i o jeho rodičích, víra obnovována, že přijde jako osvoboditel. Doufali, že jim bude jednou vládnout, král Ječmínek mu říkali. A ozvalo-li se něco v té chvíli na zápraží, najednou se ohlédli po okénku, nenahlíží-li jim do světnice král Ječmínek. Věřili, že chodí za noci po kraji, po vsích.
Přišla válka třicetiletá, její bědy zle dolehly na Moravu. Švédové vtrhli do země, strašlivě tu řádili. Lid tehda žil v hrozném útisku, toužil po osvoboditeli, ale ten nepřicházel.
Když císař Josef II: zrušil nevolnictví a ulehčil tak lidu nemálo, povídalo se po kraji, že i robotu zrušil, ale páni prý zadrželi patenty, nechtěli přijít o levné pracovní síly. Když potom dobrotivý císař zemřel, nechtěl tomu lid věřit. Povídalo se, že se skryl před pány, kteří ho měli v nenávisti pro zrušení roboty a omezovali jeho svobodu.A tehdy se začalo říkat,to že je ten král Ječmínek, že chodí tajně po zemi, že chce pomoci poddaným.
Nejdříve prý se ukazoval starým lidem, kteří v kronikách čítali o časech minulých, písmákům. S nimi prý hovoříval o tom, jak bývalo a jak se časy změnily. A tu písmáci prohlašovali: ať páni zadrželi patenty o robotě, svobody prý nezadrží. A král Ječmínek přijde a lid vysvobodí. Potom i jiným lidem se ukazoval. Tak se jednou v jedné vsi na Hané v hospodě objevil k večeru pán v šedém svrchním kabátě, usedl u stolu a dal se přítomnými do řeči. Mluvil o tom, jak lidé robotou trpí a jak by se měli proti takovému útisku opřít. Sedláci u stolu ani nemukali; ale seděl mezi nimi zámecký mušketýr, ten hned vstal a volal, jaké že je to pobuřování a vyzýval sedláky, aby buřiče chytli. Tu pán rozepjal svrchník, ukázal na spodním kabátě na hvězdu drahokamy posázenou a zvolal:
„Já jsem král Ječmínek!“
Nežli se přítomní z leknutí vzpamatovali, pán zmizel. Podobně i jinde se objevil.
Páni věděli, že takový člověk chodí mezi lidem a ke vzpouře vybízí. Hledali ho, ale marně. I když potom utichly takové pověsti o Ječmínkovi, obcházejícím vsi na Hané, z poručení pánů aspoň jednou v roce prohledávána byla všecka stavení po vsích, neukrývá-li se tam nějaký buřič. Říkali tomu "hledání Ječmínka". A ty prohlídky se v obcích na Hané dlouho udržely, třebaže platily později pátrání po vsích, nepřechovávají-li se ve statcích podezřelí lidé.
Dodnes říká se na Hané o člověku, který náhle odněkud odejde, zmizí: „ztratil se jako Ječmínek“.