Lidová pověst

Velhartický mlynář


Na počátku třicetileté války proslul v pošumavských Velharticích znalostí léčivých rostlin svobodník z Chobotovského mlýna. V Chobotě říkalo se protáhlému rybníku na jih nad obcí. Mlýn byl o samotě, ukryt v hustém stromoví a nebylo divu, že o mlýnu kolovaly mezi lidem různé podivné zvěsti. Hodkovič byl písmákem a často rád čítával v objemném herbáři, či-li bylinkáři, ale nejvíce vědomostí měl od svého nebožtíka otce, který je také podědil. Bylo totiž toto umění v jejich rodě již po kolik generací. Snad bylo pravda, že ve svém nitru byli Hodkovičové i jiné víry, ale až do té doby, kdy se v panství velhartickém uvázal don Martin Huerta, nikomu nebyli trnem v oku. Tím okamžikem však započalo mlynářovo pronásledování. Novému pánovi hlavně překáželo blízké svobodnické sousedství a proto rád využil lidských řečí. Jak mohl pronásledoval Chobotovského svobodníka, posléze poručil vsadit ho do vězení. Nikdo se nenadál, že by spor jinak skončil. Proto ani poprava mlynářova nezpůsobila valný rozruch. Krátce vyřkl Huerta rozsudek, ale mlynář nejen se nedal vyrušiti z klidu, ale dokonce si troufal prohlásit, že svého katana přežije o dobrých deset let.
Byl mlhavý listopadový den. Drobně pršelo, když Hodkoviče vyváděli z hradu a vedli na „Stínadla“. Les zdravil odsouzeného vůní. Již došel průvod na popraviště, již zvedal kat široké prkno (dvouruční popravčí meč), tu se prodralo skulinou mraků slunko nad protilehlým Borkem a vykouzlilo pestrobarevnou duhu. Hodkovičovo oko ji už neuzřelo. Spokojen vrátil se Huerta na své sídlo a spokojeni popíjeli katovi pacholci svou hřivnu v hospodě na Zahálce. Tam bylo hlučno, i když soumrak obestřel kraj. Nemysleli již na popraveného, avšak když minula devátá hodina z večera, otevřely se pojednou dveře a do místnosti vstoupil mlynář Hodkovič. Zděsili se pacholci, byl to popravený, zarudlá rýha kolem krku byla neklamným znamením. Strach jimi zalomcoval a nevěděli kudy kam. Posléze vyskákali oknem a utíkali do stínu noci. Hodkovič klidně zasedl za stůl. Hostinský jen stěží se přemáhaje přinesl mu objednanou kolbu.
Druhý den se zvěst rychle roznesla. Lidé ani uvěřit nechtěli, ale ještě více se divili, když po nějakém čase stihl hradního pána zasloužený osud v podobě moru. Tu noc, kdy zemřel, viděli prý někteří nad hradem ďábla a jistili, že přišel pro Huertovu duši. Mlynář z Chobota pak dále nerušeně a více než deset let léčil bylinkami chudé nemocné.