Lidová pověst

O lichniceké panně Miladě


Na mocném hradě Lichnici sídlil bohatý pán. Panství měl rozlehlé, celé okolí mu patřilo a jeho slovo mělo mezi šlechtici velkou váhu. Nebyl však šťastný. Toužil po synovi, kterému by k stáru panství přenechal, ale potomka se nemohl dočkat. Až po dlouhém čekání lichnická paní porodila dceru, ale ta již zůstala bez sourozenců. Dali jí jméno Milada.
Rytíř se nemohl smířit s tím, že nebude mít mužského dědice a začal Miladu vychovávat jako chlapce. Dívka brzy předčila své vrstevníky ve střelbě z luku i v jízdě na koni, uměla obratně zacházet s mečem a odvahu i kuráž by jí mohl leckterý mladík závidět. Často s otcem vyjížděli na lov do okolních lesů i na obhlídku svého panství. Avšak jednou, když se vraceli z lovu, rytířův kůň se splašil, uklouzl na skále a pán hradu nalezl v Lovětínské rokli smrt.
Zpráva o smrti lichnického rytíře se brzy roznesla a na hrad začali přijíždět urození pánové na námluvy. Lákalo je bohaté panství, které by mladá manželka přinesla věnem. Panna Milada však držela smutek a nápadníky odmítala. Když to trvalo již nějaký čas, přišel za Miladou purkrabí a domlouval jí.
„Neuzavírej se do samoty, panno Milado, mnoho znamenitých pánů se uchází o tvou ruku, a ti by panství pozvedli“.
Avšak Milada o sňatku nechtěla ani slyšet. Po čase se k naléhání purkrabího přidal i starý otcův přítel. „Nedobře činíš, když urozené pány odmítáš. Panství potřebuje dědice a ty společnost.“
 
„Nechť je tedy po vašem“, pravila Milada, „ale vezmu si jen toho, kdo se mému otci v dovednostech rytířských vyrovná. Můj otec byl rytířem, kterému nebylo v kraji rovno. Naučil mě jezdit na koni lépe než dokáže většina mých nápadníků a v zacházení s mečem se jim vyrovnám. Nemohu si vzít horšího rytíře, než byl můj otec“.
A stanovila podmínku: „Kdo se s koněm třikrát na skále pod hradem otočí, toho si vezmu za manžela“.
 
Zvěst o podivném úkolu se roznesla po království. Ctitelé často přijížděli žádat o ruku Milady. Byli vlídně přijati, pohoštěni a poté, plni sebevědomí, se vydali splnit Miladin úkol. Otočili se s koněm na úzkém vršku skály jednou, někdy dvakrát a zřítili se do rokle. Mnoho pánů si tak polámalo kosti a někteří nalezli pod skálou i smrt.
Milada vše sledovala s klidem z hradní věže. S novými nápadníky se vše opakovalo, ale jejich řady časem řídly až zájem o ruku bohaté, ale pyšné Milady, ustal úplně.
 
Milada se dál starala o svá zboží a často vyjížděla na lov do okolí, kterému vévodila osamělá Lichnice. Čas už také poznamenal vráskami mladou tvář Milady a na bujné a veselé hostiny na hradě se jen vzpomínalo.
Až jednoho dne se před branami Lichnice objevil mladý rytíř bez doprovodu. Milada ho přijala ve svátečním šatě a ptala se: „Již dlouho nezavítal na Lichnici žádný host. Co Tě přivádí, rytíři?“
„Slyšel jsem o tvém úkolu, panno Milado. Chtěl bych zkusit své štěstí a dovednost.“
Milada na chvíli zalitovala svého slibu, protože se jí rytíř líbil, ale své slovo nemohla vzít zpět. Ráno s úzkostí v srdci sledovala z věže rytířovo počínání. Přijel ke skále nad roklí, otočil se jednou…, otočil se podruhé a potřetí!
„Dokázal to!“ zvolala Milada a vyšla mu rychle naproti. S úsměvem k němu natáhla ruku, avšak rytířův pohled byl chladný.
„Splnil jsem tvůj krutý úkol. Celý rok jsem cvičil koně a do jeho podkov jsem vsadil diamanty. To mě zachránilo před jistým pádem do hlubiny. Tebe si ale za ženu nevezmu. Přišel jsem jen pomstít zmařené životy.“ A vytáhl bleskurychle šíp a vstřelil jej Miladě přímo do srdce. Než se hradní posádka vzpamatovala z překvapení, zmizel rytíř v lesích.