Lidová pověst

Dalibor z Myšlína

Ve staré tvrzi kdysi sídlil Dalibor z Myšlína jeden ze šestnácti „manů“. Byl velmi oblíben jak u poddaných, tak i u bezdězského purkrabího Oldřicha Tisty z Libštejna. Ba i dokonce sám Karel IV. rád s Daliborem rozprávěl, neboť bylo o něm známo, že nově založené vysoké učení v Praze navštěvoval a poslouchal přednášky učených mistrů a bakalářů.
Daliborova tvrz nebyla nijak rozlehlá, ani majetek náležející k ní nesahal daleko, ale obojí stačilo šlechtici, jeho ženě Maruši a dceři Mileně k spokojenému životu.
Svou ženu Maruši miloval pan z Myšlína nade vše. Však ji také perně získával a dokonce se kvůli ní rozešel se svým bratrem Přemkem. Oba se totiž do Maruše zamilovali a když byl Dalibor šťastnější a získal Maruši za ženu, odešel Přemek z domova a dlouho jej nikdo neviděl. Oba bratři si byli vzájemně podobni jako vejce vejci a jenom povaha je rozlišovala.

Ani Dalibor nezůstal po svatbě v rodné tvrzi u Labe. Odešel do Podbezdězí, kde bylo ještě hojně neosídlené půdy a postavil si s čeledí na příhodném místě tvrz Myšlín.

Za pár let po nastoupení Karla IV. na český trůn vznikl v podbezdězském kraji nepokoj. Na stezkách se objevila skupina lapků a pobertů, která přepadala kupce a obírala je o zboží i peníze. Žaloby kupců docházely až do Prahy k samotnému vladaři. Karel IV. proto nařídil, aby bezdězský purkrabí Tista s královskými many cesty dobře hlídal, lesy od lapků vyčistil a všem formanům a kupcům zbrojný doprovod poskytoval, aby se nemuseli obávat přepadení.
Byla to tehdy perná služba na Bezdězu. Všichni manové se svými zbrojnoši a čeledí zůstávali ve stálé pohotovosti a i pan z Myšlína dlel více ve službě než doma. Ale ať se purkrabí a jeho lid sebevíc namáhali přepadávání neustávalo. Bylo zřejmé, že skupina lapků, jíž velel muž známý pod jménem Černohlav, je nejen dobře vyzbrojena, ale i chytře vedena. Četné okolnosti dokonce nasvědčovaly, že lapkové mají spojení přímo s hradem a lidmi purkrabího, neboť věděli téměř o každém cestujícím kupci. Tista byl zoufalý a jeho zármutek ještě vzrostl, když mu myslivci přinesli zdrcující zprávu, že viděli vůdce loupežníků a že jím není nikdo jiný než pan Dalibor z Myšlína.

Purkrabí tomu nechtěl věřit. Právě na Dalibora nejvíc spoléhal, jemu nejvíc věřil! Ale svědků bylo stále více a důvěra purkrabího se již viklala. Na hlavu nebohého Dalibora padlo hrozné podezření, aniž o něm něco tušil, a ještě se utvrdilo po přepadení zámožného benátského kupce, jenž byl v ochraně samotného krále českého. Jednání o jeho doprovodu byl přítomen kromě purkrabího jen pan Dalibor a myslivec Ješek. Purkrabí toho dne kupce marně přemlouval, aby si ještě na hradě odpočinul, že počasí slibuje bouřku. Kupec však pospíchal, neboť se již zdržel výměnou kola u vozu, a nebyl na hradě k udržení.
Brzy po poledni se vydali na cestu. Slunce se opíralo s palčivou úporností, vzduch se jen vlnil horkem a koně i lidé těžce oddechovali. Schylovalo se k bouři. Vedle dvou vozatajů a vzácného kupce jeli v doprovodu tři žoldnéři z Bezdězu a na cestě se k nim měli přidat ještě tři myslivci. Skupina lidí byla ráda když dostihla lesa a ve stínu mohutných stromů trochu pookřála.
Poprvé zastavili poblíž uhlířských domků kde je měli čekat myslivci. Od uhlířů se však dověděli, že sjednaní průvodci na ně čekali od rána až do poledne a pak v domnění, že kupec dnešní cestu odložil se vydali na lov medvěda, který se v okolí usadil a počal citelně znepokojovat obyvatele i jejich majetek.
Nejstarší ze žoldnéřů jménem Bořita se nerad vydával na další cestu, leč kupec neustále pospíchal a nabádal k spěchu i ostatní. Sjížděli hustým lesem k malému potůčku. Jaké však bylo jejich překvapení, když spatřili místo potůčku širokou vodní hladinu zabraňující v další cestě. První jezdec zkusil kopím hloubku vody a zaklel, neboť byla značná. Bořitovi se to nechtělo líbit. Popojel na svém koni lesem ve směru spádu potoka a brzy také našel co očekával. Mělké řečiště potoka bylo přehrazeno hrází z kamenů, a drnů a tak se vytvořila vodní nádrž. S pomocí ostatních rozmetal Bořita hráz a ve chvíli byla cesta uvolněna. Vůz vjel do bláta, ale asi uprostřed se jeho kola zabořila až po nápravy a koně s ním přes všechnu námahu ani nepohnuli.
„Všichni k vozu !“ zavelel Bořita. „Pomozte ať vyjedeme!“

Zbrojnoši seskočili s koní odložili zbraně a hrnuli se k vozu. Zatím se obloha zatáhla těžkými mračny, zablýsklo se, zahřmělo a spustil se takový déšť jako by vědro převrátil. Očekávaná bouřka přepadla poutníky ve chvíli, kdy toho nejméně potřebovali. Ale nezůstalo jen na tom. Nikdo kolem vozu si nevšiml, že v houštinách se pohybují větve. Náhle se z lesa vyřítili lapkové a Bořita div nezkameněl. V jejich čele byl sám pan Dalibor z Myšlína sice v přestrojení a nezvykle divoký, ale nad veškerou pochybnost usvědčen. Lapků bylo nejméně dvakrát tolik co lidí kolem vozu. I když se Bořitova skupina statečně bránila, byl její zápas nerovný a lapkové ji brzy zneškodnili.
Bouře záhy ustala, nadešel večer a pak i noc. Z lesů stoupaly páry. Obyvatelé uhlířských domků uléhali k spánku, když se rozštěkali jejich věrní hlídači, ovčáčtí psi. Uhlíř Matěj vyhlédl z okna, ale nespatřil nic podezřelého. Jen bledý měsíc mdle ozařoval les naplněný stříbřitým závojem mlhy. Matěj zavřel okno a chtěl ulehnout, když psi počali štěkat s novou zuřivostí. Rychle popadl sekeru a rovnou před chalupu. V mlze zahlédl poskakujícího psa, který dorážel na cosi velikého. Medvěd napadlo Matěje nejdříve. Ale za okamžik poznal koně jednoho z bezdězských zbrojnošů. Kůň byl poraněn. Když se ostatní uhlíři seběhli koně zadrželi a ošetřili. Všem bylo jasné, co se asi stalo odpoledne v lese za bouřky.
Smluvili se, že časně ráno vyhledají myslivce a společně a nimi se vydají lapky kteří nemohou být příliš vzdáleni a jistě mají v blízkém okolí skrýš kam ukládají uloupenou kořist. Tak se také i stalo. Uhlíři znali dobře les v okolí a ve spojení s myslivci prohledali skalní rozsedliny a strže, až lupičské doupě objevili. Nalezli v něm vedle kupeckého zboží spoutaného kupce, Bořitu a dva další zbrojnoše.
Zpráva o přepadu se rychle donesla na hrad i do širého okolí. Nejhůř bylo panu Daliborovi z Myšlína. Bořita ho obžaloval u purkrabího a Daliborovi hrozil soud. Teprve nyní panu z Myšlína napadlo, zda vůdcem lapků není jeho znepřátelený bratr Přemek. Rozhodl se, že musí věci přijít na kloub a to hned, než purkrabí přikročí k nějakým opatřením proti němu. Sebral nejstatečnější a nejvěrnější muže z tvrze a vydal se do lesů.

Třetího dne se setkal s myslivcem Ješkem, který se na něj zle mračil, neboť se od Bořity doslechl, kdo je v čele lapků. Pan Dalibor mu vysvětlil jak se to má s jeho bratrem a nápadnou jejich podobou i proč asi se dal Přemek na zádavy právě v tomto kraji. Získal si tak zpátky Ješkovu důvěru a zvěděl od něj zprávu, která ho úplně zdrtila. Ješek spatřil brzy po svítání na cestě manželku pana Dalibora Maruši, která se s jedním průvodcem ubírala k nemocné příbuzné do Kuřích Vod. Třídenní Daliborova nepřítomnost v tvrzi a Přemkova nenávist nesly ovoce. Bylo jisté, že Daliborův bratr vylákal Maruši do lesů, aby se jí zmocnil. Pan z Myšlína v zoufalství tasil meč a vyzval své věrné k pronásledování nepřítele.
Myslivec Ješek se v lesích vyznal znamenitě. Brzy narazili pronásledovatelé s Ješkem v čele na čerstvé stopy a zanedlouho se šplhali na skálu, kde měla stát opuštěná chatrč. Ale běda! Chatrč byla od nich oddělena hlubokou a širokou strží a můstek který zde býval, byl násilně stržen.
Dalibor si dal ruce k ústům a zavolal jak nejsilněji mohl; „Maruše!“ Odpověď však nepřicházela. Srdce pana z Myšlína bylo naplněno strachem o manželku. I nyní si Ješek věděl rady. S pomocí zbrojnošů podsekal borovici u srázu tak, že se zvrátila na protější skálu a po ní přelezl jeden za druhým. V té chvíli vyběhl z chatrče muž se zapálenou loučí a vykřikl: „Stůjte! Jakmile se přiblížíte, zapálím přístřeší!“
Když průvodci pana Dalibora spatřili cizince, podivili se jeho podobě s jejich vlastním pánem a pochopili také, proč byl pan z Myšlína podezírán z nekalých věcí. Jinak bylo Daliborovi. Stál tváří v tvář svému bratrovi a tušil, že jejich spor nyní vyvrcholí.
„Přemku vydej mi Maruši po dobrém, nebo si ji vezmu ve zlém !“
„Nevydám tak ani tak. Bojujme o ní, ať si s tebou vyřídím starý účet !“

Zapálená louč létla Daliborovi k nohám. Dva meče se zablýskly ve vzduchu, ale než se mohly srazit vrhli se zbrojnoši na Přemka, odzbrojili ho a svázali. K jeho protestům odsekl Ješek: "Mečem ať bojují rytíři, ale lapkové patří na šibenici !" Dalibor zatím spěchal do chatrče, kde našel svou Maruši spoutanou a se zavázanými ústy. Osvobodil ji a šťastně se objali.

Když v roce 1367 dal král založit Velký rybník, opustil pan Dalibor se svou rodinou tvrz na skalním ostrohu nyní obklopenou vodou a vystavěl si o kus dále za Starými Splavy k Jestřebí tvrz novou. Od krále se mu dostalo velké cti. Byl jmenován královským lovčím a svému panovníkovi věrně sloužil až do smrti.