Lidová pověstMyší hrádekJednou z nejoblíbenějších rekreačních oblastí bylo vždy Máchovo jezero. Obklopené lesnatou krajinou České křídové tabule je skutečným malým rájem, kde si na své přijdou dokonce i milovníci záhad s starodávných příběhů. Máchovo jezero se vlastně správně jmenuje Dokský rybník. Před staletími zde stávaly dvě tvrze, malé, bezvýznamné, a jejich stopy už téměř setřel čas. Mají však své tajemství, vyprávění o potrestaném zlu, a tak vzpomínka přežila v jedné z legend dodnes. Na návrší severně od Doks stála kdysi nevelká tvrz. Poměrně brzy zanikla a dnes už jsou v terénu znatelné jen zbytky středověkých ochranných náspů. Její jméno bylo Kluček a připomínalo obtížnou stavbu uprostřed zalesněného terénu. Klučení je starý výraz pro vyvracení pařezů nebo stromů i s kořeny, kromě síly svalů lidí a koní měli stavitelé k dispozici jen jednoduché nástroje. Druhou tvrzí byl známý Myší hrádek, zbudovaný na pískovcové skále Dokského rybníka. Malá obdélníková tvrz s věží byla chráněná vodní plochou a stejně jako Kluček byl i Myší hrádek jen bezvýznamným sídlem drobné chudé šlechty. Kluček ani Myší hrádek do historie nezasáhly, a proto jsou staré prameny velice skoupé na informace. Dnes už známe jen jedno jediné jméno, které nám dochovaly jak písemné zprávy, tak i legenda - jméno Jana Pancíře z Kosořic. Tento bezesporu zajímavý muž byl patrně držitelem obou tvrzí a jako většina chudé šlechty také on našel zajištění ve službách bohatého rodu. Byl povinen manskou službou Jindřichu z Michalovic z významného rodu Markvarticů, v letech 1453-4 byl dokonce purkrabím na markvartickém hradě v Mladé Boleslavi. Pancířů bylo v české historii povícero a mnozí z nich měli velice blízko k divokému životu loupeživých rytířů. Také Jan z Kosořic byl patrně velice drsný muž, spíše voják než správce, o tom svědčí i jeho přízvisko. Rovněž penězi neoplýval. Jeho Kluček byl chudičký a jako většina těchto venkovských tvrzí připomínal spíše větší srub za palisádovým plotem. Druhou tvrz si pancíř vystavěl na skále Dokského rybníka, měla výhodnou polohu a prý se mu stala bezpečnou základnou pro lupičské řemeslo. Její majitel přežil ve vzpomínkách lidí pro svou krutost a bezcitnost a těžko dnes odhadneme, co je pravda a co přidala fantazie dalších staletí. Vypráví se dokonce, že jednou v čase velké neúrody a hladu nechal Pancíř zahubit zoufalé lidi prosící o chléb. Podle pověsti pak přišel trest. Z polí a luk kolem rybníka se začaly sbíhat myši, přeplavaly na skálu a vnikly do tvrze. Byly malé, ale byly všude a byly jich tisíce. Nejprve zhltly obilí a zásoby, pak zaútočily na samotného Pancíře a jeho druhy. Proti pištící lavině nepomohly zbraně a na útěk bylo již pozdě, nepřežil nikdo. Jak hlodavci přišli, tak i zmizeli a zůstala jen pustá, opuštěná tvrz. Hrůzyplné vyprávění o bezcitném pánovi a jeho děsivém konci vzniklo patrně spojením dvou pramenů. Prvním byl skutečný život Jana Pancíře z Kosořic, který dobrotivým ochráncem chudých rozhodně nebyl. Lidé mu přáli, co mohli špatného, a věřili v nadpřirozenou odplatu za jeho černé skutky.
Pancíř byl asi skutečně lapka a postrach okolí. Když už začínal mít horkou půdu pod nohama, naložil cennosti a pod rouškou noci uprchl. Jaký byl skutečný Pancířův osud, těžko říci. Mohl pokračovat ve svém krvavém řemesle někde jinde, ale stejně tak je i pravděpodobné, že naloupené jmění mu dalo prostředky koupit si malé panství v kraji, kde ho nikdo neznal. Snad pak dožil klidně a spokojeně, ctěný a vážený sousedy, kteří neměli tušení o jeho divoké minulosti. Druhým pramenem pro vznik legendy o Myším hrádku je patrně nějaká dávná pověst ještě z pohanských dob. Osud Jana Pancíře nebyl totiž ojedinělý, obdobné příběhy se vypravují i v jiných zemích. Jak se tedy malé myšky do příběhu dostaly? Tito žraví hlodavci nebyli u lidí nikdy oblíbeni, pro hospodáře představovali stálé nebezpečí pro jeho sýpky. A uchráněná úroda znamenala přežití rodiny! Žádný div, že byli proklínaní ve všech kulturních oblastech světa a že v mytologii byli zasvěceni bohům podsvětí, zla a pekelným mocnostem. Starověk navíc znal i souvislost výskytu myší s epidemiemi moru. Svědčí o tom i řecký bůh krásy a umění a průvodce múz - Apollon. Bývá zpodobňován jako mladý muž s lyrou v ruce. A přece to byl původně "Myší démon" uctívaný na ostrově Délu v Egejském moři. Jedinou památkou na jeho božské začátky před příchodem Achájců do Řecka zůstal jeho pověstný luk s otrávenými šípy, kterými rozséval mor. Myší démon a mor, to není náhoda. Staří Řekové měli v oblibě alegorická vyprávění a snad právě oni zaznamenali skutečný příběh dávného tyrana, který i se svými lidmi zahynul při morové epidemii - šípy "Myšího démona" - kterého zahubily myši. Pozdější Evropa již nerozuměla metafoře a příběh si vykládala nejen doslovně, ale připisovala ho osobám, které znala. Poláci si jej vypravovali o knížeti Popelovi, kterého myši snědly v jeho dřevěné věži na ostrově jezera Gopla, v Německu si hlodavci pochutnali dokonce na církevním prelátovi! Podle pověsti jím měl být arcibiskup mohučský Hatt pro svou krutost a mělo se tak stát v 10. století v Myší věži uprostřed Rýna nedaleko města Bingenu. Motiv snědeného ukrutníka se objevuje i v dalších legendách.
Přešla staletí, Myší hrádek u Doks už dávno nestojí a jeho sklepy zaplavila voda Máchova jezera. Ale tam kdesi ve sklepeních zůstaly prý dodnes sudy s vínem Jana Pancíře z Kosořic, muže, kterému lidská vzpomínka přisoudila tak tvrdý trest. |