Lidová pověst

Konec poustevníků v Čechách

Zatímco jeho matka císařovna a královna Marie Terezie byla reprezentantkou feudálního myšlení a poslušnou, konzervativní dcerou katolické církve, Josef II. byl pro radikální reformy. Ve svých pětadvaceti letech se sice stal císařem, ale matka, která s jeho názory nesouhlasila, jej až do své smrti nenechávala samostatně vládnout. V roce 1765 byl sice prohlášen za jejího spoluvladaře, ale byly mu ponechány hlavně záležitosti vojenské a zahraniční.

Do svých čtyřiceti let měl čas vymýšlet si ideální představu státu, a to také dělal. Císařovna zemřela koncem roku 1780. Jakmile Josef II. nastoupil, jal se vytvářet racionálně uspořádaný a centralizovaný stát, ve kterém již církev neměla hrát vůdčí roli. Měla být státu podrobena a kněží se měli stát státními úředníky. Josef II. si pro církevní záležitosti vytvořil dvorskou duchovní radu, v jejímž čele stál svobodomyslný baron Kressel. S touto radou pak panovník připravoval dekrety a nařízení ve věcech církevních, kterých vyšlo neobyčejné množství. Netýkaly se pouze jen organizačních otázek, ale zasahovaly i do zvyklostí a vlastních náboženských úkonů církve, což vedlo pochopitelně ke střetu s papežem. Změny byly sice odůvodňovány nahrazením pověr zdravým rozumem a odstraňováním příčin církevního úpadku, ale pohnutky ekonomické ze strany státu byly velmi silné.

V Čechách a na Moravě byla zrušena zhruba polovina všech klášterů. Jejich majetek připadl ponejvíce Náboženskému fondu, který z nich hradil náklady na nová zařízení, jako byly semináře pro výchovu kněžstva, vedené ovšem duchem osvícenským a prostátním.

S poustevníky to neměly finanční komise tak jednoduché, pokud nepatřili k některým klášterům. Ivanitům propadl 12. ledna 1783 ve prospěch Náboženského fondu jejich pražský poustevnický dům. Všechny nadace pro jejich vydržování byly zabaveny a začalo důkladné šetření o jmění jednotlivých pousteven. Poustevníci i jejich mecenáši hleděli před erárem zatajit, co se dalo, takže kromě šestašedesáti poustevníků mimo kongregaci bylo evidováno jen sedmnáct regulérně hlášených ivanitů, kteří měli zaručen příspěvek nadacemi. Z naší končiny to byly poustevny na Holém vrchu u České Lípy, na Kalvárii u Cvikova, na Lysé hoře u České Kamenice, ve Zbynsku, v Horní Polici a nad Ranným, na Sloupu, u Kuřivod, na Kamenickém vrchu u Zákup a dva poustevníci v Ladech. Již ze samotných, značně se rozcházejících, hlášení je patrno, že byl při reformě a likvidaci zmatek. Poustevníci kapucíni, benediktini, pavláni a jiní byli zrušeni i se svými řády.

Kromě toho existovala velká řada poustevníků na vlastní pěst, z nichž někteří byli podporováni dobrovolnými dary od obcí, šlechty i soukromníků a někteří žebrali.

V těchto časech byl zrušen i dominikánský klášter v Jablonném v Podještědí a montserratští benediktini na Bezdězu. Zákupské kapucíny to nepostihlo, protože vypomáhali při duchovní správě na farách. Zároveň byla zakázána procesí ke slavným místům uctívaných mariánských obrazů, do poutních kostelů a k oblíbeným kaplím, která poskytovala znevolničenému robotnímu lidu jediný oddech od každodenní dřiny a sváteční setkání s uměním. Byly totiž zakázány i hudební produkce při nedělních mších a omezena chrámová hudba, která dosud obohacovala duševní život a citovou výchovu lidu. Vyšla nařízení proti obětinám a vyjadřování proseb či dílců za vyslyšení osvětlenými lampami a svíčkami před obrazy či sochami světců.

Zbylé kláštery měly na deset let zákaz přijímat nové členy. Argumentem byl přílišný nárůst počtu řeholníků. Mniši a poustevníci ze zrušených klášterů a bratrstev měli na vybranou, bud' se nastěhovat do některého ponechaného kláštera nebo vzít odškodné a vřadit se do světského života. Poustevníci podle svého vzdělání, se mohli stát kostelníky, učiteli nebo školskými pomocníky.

Při mnohých kostelích, klášterech a kaplích byla činná bratrstva, která zajišťovala pobožnosti a zabývala se hlavně hudbou. Provozovala ji i při jiných než mešních příležitostech, např. při pohřbech, procesích a oslavách. Jejich majetkem si erár pomohl, např. Růžencové bratrstvo v Jablonném přišlo o jistinu 600 zlatých, kterou mělo zaknihovánu v deskách zemských. Terciáři u zákupských kapucínů měli na podporu svých poustevníků 460 zlatých atd.

Bohužel, osvícenci neměli porozumění ani pro výtvarné památky, ani pro jiná umělecká díla. Proto se nedbalo na záchranu klášterních knihoven s prastarými rukopisy, jedinečnými tisky z proslulých vydavatelství, knih s grafickou výzdobou a uměleckými vazbami. Např. bezdězský klášter koupil nějaký kadlec na stavební materiál a při rozebírání pozůstatků gotického hradu zničil tak mnoho z dosud zachované architektury. Když při této vandalské činnosti zahynul a lid si to vykládal jako trest Boží.

Přestože, jak jsme viděli, byly široké vrstvy obyvatelstva k poustevníkům kritické a vyžadovaly na nich bezúhonné a asketické dodržování pravidel jejich života, zachovaly se na poustevníky vděčné vzpomínky. Z nich pak romantická literatura a divadlo vytvořily zejména v 1. polovině 19. století ideální postavu moudrého, zbožného, ba divotvorného poustevníka. Tak vstupuje tato postava i do povědomí dnešních generací.