Lidová pověst

Legenda o bezdězském poustevníkovi

Vytvořil ji novoborský rodák Josef Jaroslav Kalina. Patřil k plejádě nadaných českých básníků, kteří zemřeli předčasně a mladí, v bídě a na nemoci z nedostatku. Narodil se v Novém Boru, v rodině c. k. cestmistra v roce 1816 a zemřel na souchotiny roku 1847 v Praze. Měl výjimečný jazykový talent a předbíhal dobu svými nápady. Napsal mnoho literárních výtvorů, básní, překladů a odborných studií, ale k velké škodě nenacházel vydavatele. V jeho pozůstalosti nalezená legenda o poustevníkovi na Bezdězu byla roku 1851 vydána v Lumíru. Kalinovi přátelé tehdy podali svědectví, že se Kalina zabýval po řadu let zkoumáním staré bezdězské historie a sbíral pověsti a spisy o původu hradu i kláštera.

Kalina dokázal, a to nejen v tomto případě, vniknout do zákonitostí a zvláštností tvorby určitých literárních útvarů, zejména lidových a pololidových. Z různých motivů, které se vyskytují ve světových literárních tradicích, vytvořil poustevnickou legendu o Bezdězu, zcela v duchu podobných vyprávění, jaká vznikala a kolovala v křesťanských zemích. Těžko dnes říci, chtěl-li Kalina původně vydávat za starou anonymní skladbu a zda předpokládal, že zlidoví a ujme se. Víme, že dokázal napsat jarmareční písničky tak odpovídající současnému vkusu lidových vrstev, že se o jejich tisky lidé přímo rvali.

Byla to jeho pocta Bezdězu, kterému měl přidat touto legendou aureolu dávných křesťanských tradic, jakými se mohly honosit některé západní evropské země? Jako bychom tu tušili pohnutky podobné Hankovým při jeho tvorbě proslulého rukopisu Královodvorského, který měl dokázat právní a literární vyspělost v dobách ještě předkřesťanských.

Kalinova báseň, kterou znali jeho přátelé již za jeho života, byla tak melancholická, že někteří soudili, že by se mohla stát libretam pro operu s českým raně křesťanským námětem.

V době, kdy vládl Bžovské (t .j . Pšovské ) krajině kníže Radislav, byl na Bezdězu vztyčen kříž tam, kde se dříve obětovávalo pohanskému Běsu. Aniž to básník pňpomíná, i nám náhle vytane jazyková podobnost Běs-děs = Bezděz.

V bezdězském lese se ubytoval poustevník Jan Kvarin. Žil bohulibě, uzdravoval nemocné, pomáhal poutníkům, kteří přecházeli veliký hvozd. Pověst o jeho divotvorném působení se roznesla široko daleko. Proto vypuzený Běs se mu chtěl pomstít. Vstoupil do těla Milady, dcery knížete Radislava, a ta se začala chovat jako posedlá zlým duchem. Běs jí však také přinesl na rty opakovanou žádost, že jí může uzdravit jen poustevník Kvarin.

Kníže ji tedy zavezl do jeho poustevnického příbytku. Kvarin slíbil jí uzdravení, ale vyžádal si k tomu lhůtu jednoho roku, po který měla žít na Bezdězu. Se souhlasem knížete ji zavedl do jedné jeskyně nepříliš daleko od své vlastní. Docházel za ní a posiloval ji modlitbou. Zanedlouho za ním přišla neznámá stařena, vyptávala se jej na Miladu a vytýkala mu, že nemocnou dívku nechává samotnou v pusté jeskyni, kde na ní musí padat stesk a hrůza.

„Přijmi ji raději v jeskyni vlastní, ať netrápí se ubohá. Jen v záři ctnosti tvé, v oboru lásky duše i těla zdraví jí kyne.“

Kvarin to uznal a ubytoval ji u sebe. Běs, sídlící v andělsky krásném těle Milady, sváděl nyní Kvarina až mu podlehl.

„Za lunosvětlé noci Kvarin lilii trhá, květ roní - v hudbu sňatku zní pekel chechtot.“

Mnich si pozdě uvědomil dosah svého činu. Když Milada povila pacholátko, Kvarin ji v hrůzné rozervanosti zabil a mrtvolu zakopal. Dítě však záhadně zmizelo. Kvarin pak prchl z místa činu do hlubokých bezdězských lesů. Jako pokání za své zvěrské činy se rozhodl plazit po zemi jako zvíře.

Po roce přišel kníže pro Miladu a našel obě jeskyně prázdné. V naději, že se dcery i poustevníka dočká, začal zatím lovit v lese. Tam potkal divého muže, který "co medvěd huňatý mumle a po zemi se plazí". Byl to Kvarin. K dovršení svého pokání se přiznal ke svému činu. Knížecí družníci se s meči sápali na hříšníka, aby ho, dle jeho žádosti, rozsekali. Tu se však zjevilo pacholátko - zázračně vyrostlé dítě Miladiny lásky a proslovilo poselství: „Karine. Bůh ti odpouští tvé viny.“

Pak vše odpustil Kvarinovi i kníže a těšil se z vnuka. Kvarin vlastníma rukama vyhrabal Miladiny ostatky a hle - dívka spočívala v hrobě neporušená a krásná jako světice. Radislav tam postavil ku poctě Panny Marie kapli a sobě hrad „daleko u vlast svítící“.

Báseň končí tím, že „pochmuřené témě hory až ku Praze dohlíží a se šedovousým Vyšehradem hovoří. A pověst žije - posud mnohý poutník putuje sem k Marii Bezdězské.“

Je zajímavé, že Kalina tu použil jednak námět poustevníků, proměnivších se ve zvíře, který se objevuje v životopisech nejstarších eremitů, za další opět z těch nejstarších křesťanských legend i motiv hrozného zločinu, který je po tvrdém pokání Bohem odpuštěn. Do třetice přibral u nás málo známou legendu montserrackou, podle které zbožný lesní poustevník Juan Quarinus byl požádán, aby vyléčil nemocnou dceru barcelonského místodržícího hraběte Quifrapelly. Na prosbu dívčina otce jí poustevník ponechal u sebe v jeskyni. Dál už to Kalina domyslel po svém.

Podle španělské legendy dívka na poděkování za zázračné uzdravení vedla dále v lese poustevnický život. Její otec dal na Montserratu zřídit benediktinský klášter, jehož se stala převorkou. Později byly jeptišky přestěhovány do Barcelony a na jejich místo přišel řád mužský. Tuto původní legendu montserrackou zveřejnil u nás prvně českolipský rodák a učený benediktin Veremund Proche ( 1694 1748), který napsal o Bezdězu několik zajímavých publikací.