Lidová pověst

Bezděz - Český Montserrat

Už v roce 880 tam bylo založeno benediktinské opatství - podle legendy v souvislosti s nálezem sošky Panny Marie. Postupně tam byly vybudovány rozsáhlé klášterní budovy pro 70 mnichů a krásný kostel. Před mariánskou sochou s rysy byzanského stylu bylo od poutníků, vděčných za vyslyšení nebo nějak se zaslibujících, zavěšeno 74 stříbrných lamp, k jejichž ustavičným plamenům byly pořízeny nadace.

To se později u nás napodobovalo. Hora, která nese svůj název podle vzhledu zubaté pily (tj. serra), skrývala v sobě četné malebné krápníkové jeskyňky, ve kterých se usazovali poustevníci. Ve středověku se uvádí, že na vrcholcích montserratského pohoří, které dostupuje výše přes 1200 metrů, leželo třináct pousteven, ale celá klášterní hora byla prostoupena dalšími eremitážemi a kaplemi.

Další okolností, která dodává klášteru Nuestra seňora de Montserrat na přitažlivosti, je fakt, že tu pobýval proslulý Ignác z Loyoly, který odtamtud roku 1522 odešel, aby založil jesuitský řád. Rozkvět poustevnictva na Montserratu se datoval od opata Garcii de Eisneros, který vypracoval pro tamní eremity i pro chóristy, tj. chlapce klášterního sboru, zvláštní stanovy, jež pak byly i u nás následovány.

Úzká souvislost mezi vzdáleným Montserratem a naším Bezdězem měla své kořeny v dynastické politice Habsburků. Český král Ferdinand II., neblaze proslulý konfiskacemi a popravami české šlechty, rozhodl se ještě za svého života zajistit nástupnictví ve svých zemích svému synu Ferdinandovi III. V listopadu roku 1627 jej dal korunovat za českého krále, aniž jej však do konce svého života nechal vládnout. Poté, co byl Ferdinand III. korunován za uherského a českého krále, byla domluvena jeho svatba s infantkou Marií Annou, dcerou španělského krále Filipa III. Když měli novomanželé v roce 1629 ze Španěl odjet, vyprosila si princezna ještě před opuštěním vlasti vykonat pouť k uctívané mariánské soše na Montserratu. Opat kláštera, asi dojat její úzkostí z budoucnosti v chladných německých končinách, dal jí sebou jednoho benediktinského misionáře Juana de Sangredo, aby šířil v její nové domovině úctu k Panně Marii Montserracké. Mnich měl však tvrdou askezí podlomené zdraví a pro tělesnou slabost se musel vrátit zpět, když svatební výprava dorazila do Neapole.

Zmiňujeme se o tom proto, že tato nepříjemnost měla dalekosáhlé důsledky, sahající až k historii Bezdězu. Aby se to napravilo, byl totiž infantce a nové české královně dán za duchovního rádce a utěšitele sám dvorní královský španělský kazatel Benedikt Pennalosa de Mondragone, ovšem ještě s dalším posláním, které u něj nakonec převážilo - šířit v državách rakouských Habsburků a v německé říši, kde byli císař, kult montserracké Panny Marie.

Pennalosa s sebou do Vídně přinesl tři sošky Panny Marie, zhotovené podle původního starobylého originálu. Roku 1634 měl Ferdinand III. svěřeno velení nad císařskými vojsky v bitvě se Švédy. Ferdinand si byl vědom toho, že k vojenství není nadán, a doufal jedině v Boží pomoc a nikoli ve svůj um. Za vítězství slíbil zřídit tři benediktinské kláštery, v nichž bude Panna Marie Montserratská uctívána.

Když 6. zári toho roku svedl rozhodnou bitvu se Švédy úspěšně, rozhodl se plnit svůj slib. Ve Vídni začal stavět pod vedením Pennalosy nový benediktinský klášter, jako druhý začal obnovovat benediktinské Emausy v Praze a třetí zamýšlel postavit na Hradčanech. Války a těžké finanční problémy pozdržovaly tento jeho úmysl a tak, než došlo k tomu, aby třetí španělská mariánská soška obdržela svůj příbytek, Ferdinand III. roku 1657 zemřel. Třetí soška byla dána do benediktinského kláštera na Bezdězu. Tam byla tradice proměny hradu v klášter započata již vévodou Albrechtem z Valdštejna. Jakmile Albrecht získal Bezdězské panství, konfiskované Václavu Berkovi, od svého příbuzného Adama z Valdštejna, dal zpustlý hrad opravit opět k obývání a povolal tam několik mnichů poustevníků řádu sv. Augustina.

Jako díkůvzdání za svoje vítězství u Desavy 25.dubna 1626, kde porazil vojska dánského krále Kristiána a hraběte Mansfelda, věnoval další pozornost útulku augustiniánů na Bezdězu. Dal opravit gotickou kapli Panny Marie a zřídil v ní oltář ke cti sv. Marka Evangelisty, neboť jeho vojenský úspěch se udál právě v den, kdy církev slaví památku tohoto světce. U tohoto oltáře se každou sobotu měla sloužit zpívaná mše, protože výhra se stala v sobotu, a ve výročí den svátku sv. Marka i bitvy se konalo z kostela v Bezdězu procesí nahoru na hrad.

Vévoda dal nadací z března roku 1627 bezdězských augustiniánům k živobytí vesnice Bezděz a Kruh, kus lesa pod hradem, Vrabcovský mlýn u Dubé, mlýn na Poslu u Doks a řadu rybníků. Čtyři řeholníci řádu poustevníků augustiniánů bydleli na hradě plných devět let. Valdštejn však nebyl spokojen s aktivitou jejich mateřského řádu v opravách a v únoru1633 - rok před Valdštejnovým zavražděním byli odvoláni a převedeni do zrestaurovaného kláštera v Bělé pod Bezdězem.