August Sedláček

Blaník


Před dávnými dobami vpadl do dech zuřivý nepřítel pále a pleně. Češi utíkali před ním do lesů a hor, aby se tu skrývali, a kdyby bylo potřeba, z hradišť se bránili. Učinil tak i Zdeněk Zásmucký, sebrav drahně lidu, s nímž obsadil Blaník, a tu se ohradil náspy z kamení zdělanými. Marně na ně nepřítel hnal útokem, marně se pachtil po strmých bocích hory, i když tyto překonal, bránily mu hradby a chrabrost obležených. I vrátil se nepřítel s mocí ještě větší, a vystřídav všechny své bojovníky v kolikerých útocích, konečně obležené tak unavil, že podlehli. Všichni byli zbiti, pokud již nepadli v boji, a dobytek a poklady, kteréž tu chtěli uschrániti, dostaly se vítězům.
 
Když pak za nějaký čas přátelé padlých sem přišli, aby jim prokázali poslední čest, nemálo se divili, nevidouce ani mrtvol, ani koní. Žádný nevěděl, kam se poděli, až si to devátý den po jich záhubě lid okolní domyslil. Týž den totiž slyšeli vesničané okolní, jak od Blaníka koně řehtali a zbraň řinčela. Lekali se toho velice, poněvadž se báli, že to bude nový nepřítel, ale když hřmot trval pořád a z místa se nehnul, přiblížili se ze zvědavosti, a tu uviděli Zdeňka a jeho družinu, ani se baví sedáním. Dívali se na to s podivením, jehož ještě přibývalo, když stateční bojovníci v Blanici napájeli koně, a pak vsedše na ně, zase jeli do stráně. Jeli až ke skalám, které se před nimi otevřely a za nimi zase zavřely.
 
Rychle se rozšířila pověst o tom po Čechách a nezanikla proto, poněvadž každý rok v den dobytí Blaníka udatní bojovníci z hory vyšli, ve svých hrách se cvičili, a pak zase ke spánku uložili. Neb že spí, čekajíce s koňmi a zbraněmi, až jich vlast nejvíce bude potřebovati, v tom se všichni srovnávali. A až jednou vstanou k boji, zazelená se dub, vyschlý pramen vydá hojnost vody, nepřítel bude přemožen a v zemi bude dobře, jak dlouho před tím nebývalo.
 
Když rytíři blaničtí z hory vyjížděli, vždy se hora otevřela a nezavřela se, až se zase vrátili do hory. Před lety pastýř pásl ovce pod Blaníkem, a vida k večeru, že mu schází dobrý skopec, šel za ním do lesa, zdali by ho někde uviděl, až přišel ke skále otevřené. Myslil si, že by mohl býti skopec v té díře, a proto tam vlezl, ale za chvíli zavřela se za ním země, a celý rok lidé o něm nevěděli. Vypravoval, že když se za ním hora zavřela, přišel do velké vysoké síně, kde leželo mnoho bojovníků, jako by spali, při nich koňstvo též spící a zbraně všelijaké drahně. V tu chvíli obcházely ho také mrákoty, natáhl se, kde padl, a spal. Jak dlouho spal, nevěděl; ale jednou vzbudil jej jeden z rytířů řka: "Hle, tu nejudatnější synové českého národa, kteří jednou povstanou, až bude milá vlast v nebezpečí, a nepřátele zahubí. Jdiž nyní domů a vypravuj, co jsi tu viděl a zkusil." Pastýř ani nechtěl věřiti, že celý rok prospal v Blaníku.
 
Asi roku 1826 neb 1827 jel rytíř Putzlacher, krajský komisař, do Mladé Vožice. Jsa povahy laskavé a rád povídaje, vypravoval svému myslivci vše, co věděl o Blaníku, pod nímž právě jeli, a o rytířích tam spících. Myslivec to vše vyslechl, a pak dělal úšklebky a rytířům se posmíval. V tu chvíli zdvihl se prach, zadupala kopyta koňská a zařinčelo železo, a ustrnuti viděli za samým kočárem obrněné jezdce, šedivé, bradaté a vše s meči obnaženými a tváří hrozivou. Kočí práskl do koní a ujížděl, co mohl, ale rytíři přece pořád za vozem. Krajskému komisaři nebylo volno, ale měl dobré svědomí, protože myslivce byl napomínal, myslivec však zůstal bez sebe až do Vožice. Když rytíři dávno již byli za kočárem zůstali a na Blaník se navrátili, přijeli do Vožice, kde hned myslivcovi žilou pustili a po velkém namáhání teprve jej vzkřísili.