August Sedláček

Svatý Ivan


Blahoslavený Ivan narodil se v Uhrách a pocházel z příbuzenstva svatého Štěpána. Ačkoliv tedy dosíci mohl cti a hodností, přece těmi a takovými věcmi světskými opovrhl a ustanovil se na tom, že o samotě bude jedině Bohu sloužiti. I ušel z domova a dlouho přebýval na nějaké poušti. Mezitím ho bratři jeho dlouho, ač marně hledali. Konečně desátého roku šli tou pouští lidé a poznavše ho předstoupili před knížata, bratry jeho, řkouce: "Ubírajíce se tou a tou pouští, našli jsme nějakého člověka a nevíme, kdo je a co je; avšak že jsme slyšeli, že takového člověka hledáte, vám to poslušně oznamujeme."
 
Tedy se knížata s těmi sedláky na cestu vydali, aby zvěděli, je-li ten cizí člověk jejich bratr, anebo není. Tu když se blížili a svatý Ivan se domníval, že by to mohli býti bratři jeho, prosil vroucně Boha, aby smysly jich pomátl, aby ho nepoznali. I stal se zázrak takový, že bratři jeho, vidouce ho a mluvíce s ním, přece ho nepoznali, nýbrž majíce ho za cizího člověka, obdarovali jej almužnou jako neznámého a odešli. Ale poněvadž se svatý Ivan přece bál, že by jej mohli jednou poznati, utekl ještě té noci z poušti a bral se k severozápadu, hodně daleko od Uher.
 
Země česká byla té doby mnohem většími lesy pokryta nežli nyní, ale přece i do největšího lesa přišel někdy nějaký smělý lovec anebo brtvář, slídě po brtích divokých včel, anebo smolař, který ostruhoval smůlu. Proto se svatému Ivanovi mnohé místo líbilo a zase nelíbilo. Naposled přišel k řece Loděnici, a její údolí se mu velice líbilo; proto šel po vodě, a čím dále šel, tím více se prodíral skrze houští, až přišel na místo velmi vysoké a strmé skály, kde byla jeskyně tak příhodná, že se tu mohl uchrániti i deště i sněhu, a pramen čisté vody tu prýštil jako křišťál. Nesmírně se mu to místo zalíbilo a se vším byl spokojen; to jediné mu bylo proti mysli, že zlí duchové tu povykovali a jeho v modlitbách znepokojovali. Avšak i tu si věděl rady. Upletl si pomlázky z ostružin na ně a těch se duchové báli, dokud svatý je mrskal, ale když se utišil, zase ho znepokojovali.
 
Tedy si usmyslil, že i odtud půjde. Vylezl nad skály na pláň a šel hledat jiného místa, ale na cestě potkal se s ním svatý Jan Křtitel a vrátil ho. Pán Bůh totiž vida, jaké obtíže má svatý Ivan se zlými duchy, poslal mu po svatém Janu kříž, aby měl jistou a bezpečnou zbraň. Svatý tedy jsa posilněn důvěrou v pomoc boží, navrátil se opět do jeskyně, a poněvadž pořád kříž v ruce držel, zlí duchové nic mu nemohli dělati a stranili se ho. Nerad to viděl kníže ďáblů, a vzav na se podobu hrozného lva, jemuž z tlamy sršel oheň, hroznými řečmi svatému lál, a spustiv naň sršící oheň, usiloval o to, aby Ivana potřel. Ale svatý Ivan, maje pevnou důvěru v divotvorné znamení, kteréž držel v ruce, vrazil kříž do tlamy jeho tak rychle, že satan hleděl, aby co nejrychleji unikl. Kam vrazil, tam vrazil, a tak měl naspěch, že prorazil skálu, a ta díra se již nikdy nezacelila. Od té doby svatý Ivan měl pokoj a pokorně sloužil Bohu až do smrti.
 
Svatý Ivan byl poustevníkem v pravém toho smyslu. Ačkoliv byla tehda u klášterníků a poustevníků střídmost a skromnost v jídle taková, že by se jí nynější člověk slušně podivil, přece aspoň chleba se do sytosti najedli; ale svatý Ivan ani toho neměl, neb nemaje s žádným člověkem co činiti, také od žádného nedostával chleba, než jedl kořínky. A tak byl potom tak zeslaben, že ledva státi mohl. V tu chvíli slitoval se nad ním Bůh ze všech nejmilosrdnější a poslal mu laň, aby ji každý den dojil. A tak zase pookřál; když se mu událo spatřiti nejvyššího pána té země.
 
Nábožný kníže Bořivoj dlel tehda se svatou Lidmilou, manželkou svou, na hradě Tetíně a v rozsáhlých lesích bavil se myslivostí. Ač bylo zvěři dosti, přece nebylo tak snadno dostati jelena, poněvadž nebylo střelného prachu, nýbrž kdo jej chtěl míti, musil jej uštvati. A tak se stalo, že když jednou lovci jelena slídili, oznámili to knížeti a ten, posadiv se na koně a vzav psy, hnal se za ním až k tomu místu, kde se pásla laň dotčená. Tu však psi, nechavše jelena, hnali se za laní až k řece Loděnici, a tu laň, jsouc již unavena, skočila do vody a stanouc tu chladila se; neb viděla, že se psům stojícím na břehu a štěkajícím nechce do vody. Mezitím byl i kníže Bořivoj sám pátý v dychtivosti k Loděnici pospíchal a přišel na skálu, pod níž dole psi štěkali. Tu se rozhlížel, jak by se po strmé, kamenité a zarostlé stráni dostal dolů, až se mu to přece s pomocí těch čtyř lovců, kteří ho provázeli, podařilo. Sešed pak k řece a vida laň ve vodě, rozkázal, aby mu dali luk, a střeliv z něho na laň, ponoukal psy, aby se hnali za ní, a když laň běžela a psi za ní, pustil se kníže také za nimi, a tak v tom štvaní dostali se zakrátko k tomu místu, kde svatý Ivan přebýval.
 
První přiběhla laň a lehla hned k nohám svatého, jenž vida ránu její, vyňal střelu a požehnal ránu, že se hned zahojila. Po lani přiběhli psi, ale nedoběhli a zastavili se ze strachu kus daleko, co by kamenem dohodil. Poslední přijel kníže, poněvadž obtíže drsné cesty nejdéle překonával, ale vida, že psi stojí a štěkají a zvěř nepronásledují, ssedl s koně, a dav jej držeti průvodcům, šel dále. Udiven se zastavil před jeskyní, a co tu viděl, ještě nespatřil ve svém živobytí. Před ním totiž stál muž zarostlý tak, že vlasy s bradou splývaly v dlouhé jeřabaté chlupatině a u nohou jeho ležela laňka všecka blažená, že je pod ochranou a může si oddechnouti. I poznal hned vznešený pán, že tento muž jen Bohu slouží, pohrdaje vším světským, a proto se ho ptal: "Žádám tě, muži bohabojný, abys řekl, kdo jsi a odkud jsi?" Tu odpověděl Ivan: "Na dvojí věc se tážeš, předně kdo jsem, a tu ti pravím, že jsem kníže tak jako ty, poněvadž jsem rodu královského. A poněvadž se mně ptáš, odkud jsem, i to ti povím, totiž že jsem Uher a z Uher sem přišel."
 
I ptal se Bořivoj, má-li chleba, a když zvěděl, že nemá, ještě více se divil sprostnosti tohoto muže a ptal se, čím je živ. Odpověděl, že z opatření božího živ byl mlékem této laňky, ale nyní, když je uštvána a raněna, že neví, čím se nasytí. Tu mrzelo Bořivoje velmi, že chudému vzal to poslední, co měl, a proto Ivana snažně prosil, aby pojda s ním, přebýval někde u Tetína o samotě, ovšem že jej chtěl opatřovati jídlem a pitím. Když potom viděl, že se Ivan prosbami pohnouti nedá, a již odcházel, zastavil ho ještě svatý Ivan a pravil: "Neodcházej, jasný pane, dokud mi neslíbíš svou čest a věru, že již ke mně nepřijdeš a také nikomu mne nevyzradíš." A když kníže přiřekl tak se zachovati, ještě toto Ivan dodal: "A toto ti vzkazuje Hospodin skrze svatého Jana Křtitele, jenž mně vůli jeho projevil, abys po mé smrti na tomto místě Pánu Bohu k zalíbení postavil církvici ke cti svaté Maří a svatého Kříže a svatého Jana Křtitele." Kníže tak slíbil učiniti, a když jel domů, již neměl pomyšlení na lov, nýbrž stále vzdychaje jen myslil ustavičně na svou dnešní příhodu.
 
Když přijel na Tetín a seděl se svatou Lidmilou, manželkou svou, za stolem, nechutnalo mu jísti a stále jen myslil na svatého Ivana. Vidouc kněžna, že Bořivojovi něco je, starostlivě se vyptávala, co má na srdci, že pořáde jen přemýšlí a nic nejí. A poněvadž laskavými slovy pořáde do něho mluvila, kníže konečně se dal obměkčiti, a zapomněv na svou přípověď, vypravoval kněžně, kterak se hnal za laňkou, až přišel do skalnatého údolí, a tu že spatřil muže pobožného a skromného, jakého jakživ neviděl, na něj že nemůže zapomenouti a po něm že srdce jeho touží. Uslyševši tu řeč, Lidmila rozplakala se velkou touhou po zbožném muži a úpěnlivě žádala na manželu, aby jí k němu dovolil dojíti. Ale kníže, pamětliv jsa své přípovědi, nechtěl tak učiniti, než vida kněžnu spanilou a líbeznou, ana ho prosila neustávajíc, takže by kámen byla obměkčila, přece svolil. I vybral si z těch čtyř lovců nejvěrnějšího a nejoddanějšího a rozkázal, aby dovedl kněžnu na to místo, kam byli pronásledovali laň.
 
Když tedy kněžna k jeskyni přišla a svou líbeznou tvář Ivanovi ukázala, tento zarazil se, vida cizího člověka, a hned se od ní odvrátil, jako by ji nechtěl viděti. Ale kněžna, nic se nehoršíc pro to, přistoupila k němu a pokorně jej oslovila řkouc: "Dobrý otče, nebuď zlé mysli, že jsem tě ponavštívila. Nečiním tak ze zvědavosti, nýbrž chci se potěšiti tvou sladkou řečí ke chvále boží a blahu své duše." I vida svatý Ivan, že mluví k němu paní pobožná a pokorná, rozmlouval s ní přívětivě, a tu mluvě o spasení duše a povinnostech k Pánu Bohu a zase se zalíbením poslouchaje na otázky její, potěšil ji velice. Kněžna jen litovala, že to byla první a poslední rozmluva; neb Ivan nechtěl, aby ho podruhé navštívila. I bylo jí to žalostné, že nemá již viděti muže bohumilého a pobožného, i pravila k němu: "Žel Bohu, že nechceš připustiti, abych tě navštěvovala, ale pro tu velkou lásku, kterou máš k Ježíši Kristu a k jeho svaté rodičce, prosím tě, abys mne neopouštěl a někdy ke mně přišel na hrad Tetín."
 
I zamlčel se svatý. Chtěl a nechtěl, ale konečně bohabojné kněžně slíbil po vůli učiniti. Bylo mu přece milejší choditi na Tetín, než aby někdo chodil k němu. Jednou byl na Tetíně, a když se pak vědělo, že chce sám a sám býti, nikdo ho neobtěžoval. Když pak měl zemříti nábožný muž a naříkal hořce, že má zemříti bez poslední útěchy, anděl Páně zjevil se svaté Lidmile a zpravil ji o těžkostech, které na svatého muže přicházejí. Podle rozkázání božího svatá Lidmila poslala ihned kněze Pavla s tělem Páně a člověka s motykou a lopatou, aby vykopal hrob. A když došli jeskyně, tu Ivan již k smrti pracoval, přece však občerstviv se řízením božím, rozmlouval s knězem Pavlem, kterýž mu pak po zpovědi podal tělo Páně a pomazal ho svatým olejem.
 
Když pak svatý Ivan duši svou Pánu Bohu odevzdal, tu na tom místě byl pochován. Bořivoj potom zasvětil jeskyni, kde bydlíval, učiniv z ní církvici svatému Janu Křtiteli.