August Sedláček

Opatovický poklad


Klášter v Opatovicích byl za starých dob snad nejbohatším klášterem, poněvadž k němu patřilo velké panství a leželo ve výborném kraji a zčásti v Zlatém poli. Opatové proto nespotřebovali hojných důchodů, nýbrž kupovali z přebývajících peněz zlaté věci a nářadí aneb schovávali kusy zlata a stříbra, též peníze, kdyby měly přijíti zlé časy. Povídalo se proto mnoho o pokladu opatovickém, ale nic důvodného se nevědělo. Také císař Karel svaté a blahé paměti se o něm dověděl,, když přišel do Hradce Králové. Chtěje zvěděti pravdu, pojal s sebou jen dva pány, a poručiv jim, aby ho žádný císařem nenazýval, ani jej, že je císař, vyzrazoval, zajel do kláštera. Přijev pozdravil opata zdvořilou řečí a opat jej také - sice nevěda, kdo by byl - vlídně přivítal, poněvadž z dvorné řeči soudil, že je ode dvora. Také jej pozval k obědu a ctil jej všelikým způsobem.
 
Po obědě, když se pomodlili modlitbu Chvalte pána všichni národové, císař žádal opata, aby vezma nejstarší dva bratry, ukázal mu vnitřní okrasu kostela. Když pak do něho vešli, Karel řekl k opatovi: "Kněže opate důstojný, jakož jsi žádostiv byl věděti mé jméno, i oznamuji před těmito otci, svými věrnými milými a tvými bratřími, že jsem já Karel, císař a pán váš milostivý." Učiniv poklonu, odpověděl opat: "O nejjasnější císaři a pane náš nejmilostivější! Zdaliž já Tvé jasné osoby neznám? Ale nevěřil jsem sobě proto, že jsem při Tvé milosti žádných obzvláštních služebníků neviděl." I otázal se ho císař řka: "Otče, tito-li jsou nejstarší bratři a tajných věcí v klášteře nejvíce povědomi?" "Ti jsou," vece opat. I řekl k nim císař: "Milí otcové, již vám nyní na božím místě oznamujeme příčinu příjezdu svého do tohoto kláštera. Zpráva nás došla z domnění lidského, že byste při tomto klášteře měli velký poklad na zlatě a stříbře; je-li tomu tak, věříme vám, že toho před námi jakožto před pánem svým a ochráncem tohoto kláštera nezatajíte, a my vám svou císařskou a královskou věrou připovídáme, že vám z toho nic vzíti nechceme ani skrze sebe, ani skrze koho jiného, toliko ten tak velký poklad žádostivi jsme uviděti."
 
I odpověděl opat: "Pane náš nejmilostivější, Tvá Milost račiž věděti, že je bratří našich v tomto klášteře pětapadesát, z nichž žádný o tom pokladu neví, leč já i tito dva bratři o něm vědomost máme. A kdyby mne Pán Bůh neuchoval, aneb kterého z bratří těchto, teprv jinému se to místo oznámí. A proto větší počet o něm vědomosti nemá než tři osoby, totiž opat a nejstarší dva bratři; my však, pane, těžkými závazky zavázáni jsme, že ho žádnému ani slovem, ani jakýmkoliv znamením vyjeviti nesmíme." I řekl císař: "Připusťte nás čtvrtého k té víře, chceme též závazek učiniti, jako jste vy učinili, a toho pokladu nikdy žádnému nevyjevíme, a my dosti budeme míti na tom, když jej uzříme." I řekl konečně opat: "Nejjasnější pane, Tvá Milost je tu pánem, poněvadž vše, co tu máme, je Tvé Milosti, a my jsme komora Tvé Milosti, a cokoliv Tvá Milost žádá, je nám rozkazem."
 
I vzavše ze zákřiští dvě veliké voskové svíce, kráčeli podle císaře do velikého sklepa cihlami dlážděného, a rozsvítivše tu svíce, vyzdvihli několik dlaždiček a díru do hlubokého sklepa otevřeli. Pod touž díru lezli, a císař za nimi. I vedli jej jakousi chodbou daleko až k železným dveřím, ty pak otevřevše; ukázali mu sklep veliký, plný kruhů stříbra litého. Odtud jej vedli do sklípku a ukázali kruhů zlata veliké množství. Do třetího místa jej vedouce, ukázali mu kříže a pacifikály stříbrné a zlaté, perlami a drahým kamením ozdobené, a všelijaké přeskvostné klenoty jako bez počtu.
 
I řekl opat k císaři: "Pane náš nejmilostivější, tyto poklady Tvé Milosti a kameny Tvé Milosti jsou a Tvé Milosti a budoucím potomkům Tvé Milosti se chovají; pročež račiž sobě z nich vzíti, což se koliv líbí." Nábožný císař odpověděl: "Toho bohdá nebude, abychom měli co bráti z pokladů kostelních." I slyšev toto opat, vzal jeden krásný prsten, v němž byl veliký a nad víru lidskou drahý diamant, a jej císaři na památku s velikou uctivostí dal; císař jej pak dvorně a vděčně přijal.
 
Potom jej zase do kostela šťastně vyvedli a s velikou uctivostí až ke bráně klášterské provodili. Císař nikomu té věci nezjevil, než před svou smrtí některým svým tajným radám o tom pokladu zprávu učinil a také jim prsten ukázal.