August Sedláček

O Vilémovi z Kounic


Žili na Moravě dva bratři, Vilém a Ota, kteří nosili na svých korouhvích červených dvě bílá lekna na ratolestech, které z kořene kmenného vycházely. Vilém seděl na Kounicích a Otík byl vladařem v Polsce. Když Vilém od Rudolfa, knížete rakouského, mnoho zlého přetrpěl, navštívil Otu, bratra svého, touže mu svých nehod. Když to Ota uslyšel, uprosil u krále, pána svého, že mu dal patnáct tisíc lidu dobře oděného, v bojích dospělého, a vedl jej do Moravy. Když přicházel k Brnu, již tu stál Vilém s pěti tisíci lidu válečného, který byl po Čechách a Moravě sebral. Vyjeli tedy oba do Rakous a oblehli Vídeň.
 
Uslyšev to Rudolf kníže, vytáhl proti nim s nesčíslným vojskem, ale udatní bratři, přišedše mu vstříc, podstoupili ho bojem a tak hřmotně naň udeřili; že mnoho vojska zbito, a kníže s ostatními na běh se oddal. Bratři pronásledovali je z bojiště až k Vídni a pak vskočili do samého města. Tu urozenější pány, kteří se mohli vyplatiti, zjímali a knížete skrytého ve sklepu hanebně zabili. Když pak měšťané vídeňští nepřátelsky na ně strahovali; Vilém a Ota mnoho jich ranili a přinutili je, aby zdi městské zbořili.
 
Po osm dní trvalo to boření, a než se to stalo, nesmělo býti tělo nešťastného knížete pohřbeno. Když pak bylo po pohřbu, pojali s sebou děti knížete, totiž Lipolta a dvě jeho sestřičky, a naloživše hojnou kořist na vozy, brali se do Moravy.
 
Když v Ulmfeldě noční ležení měli, přiběhl za nimi jinoch počestný, zjevuje jim, že množství lidu oděného jich postíhá. Uslyševše to Vilém a Ota, poslali Lipolta se sestrami na svá obydlí, sami pak se obrátili na nepřátele a je rozplašili. Po tom boji jeli oba bratři do své vlasti. Kunrát, markrabě moravský, uslyšev, že jedou, vyjel proti nim s pány pozdravovat jich. Radoval se i s nimi z jich zdraví a cti, a oni zase, ctíce jej jako pána svého, darovali mu dva soumy či kožené vaky, obtížené stříbrem, a dvanácte vězňů. Ostatní poklady dílem si ponechali, dílem rozdělili mezi svou družinu, z nichž si devětašedesát dobrých lidí při sobě nechali. Z dcer knížecích starší dali mladému markrabímu, mladší poslali do polské země synu Otovu. Lipoltovi pak dal Vilém dceru svou Jitku, přeladnou a pannu beze vší vady.
 
Potom po nějakém čase páni rakouští strojili proti Vilémovi válku, chtíce, aby jim dědice jich vydal. Ale Kunrát markrabě učinil k nim poselství a napomenul je, aby neplodili svádu, že on vše po dobrém uklidí. Tedy Vilém vypravil Lipolta s Jitkou a jich synáčkem z Moravy a dovedl je až k Dunaji, kdež jsou přijati od Rakušanů. Od té doby byl mezi Moravci a Rakušany pokoj.
 
Zatím však hrnula se na Viléma nehoda. V poslední vojně byl několik kostelů a klášterů vypálil, a proto u papeže byl obžalován. Proto došel kněží moravských rozkaz, aby zhasíce svíce v kostele a dadouce zvoniti, prokleli jej a z církve vyobcovali. Stál tedy mnoho let v klatbě a nesměl do kostela, a žádný kněz práh jeho nepřekročil. Posléze, když mysl jeho byla dlouhou klatbou obměkčena, vypravil se do Říma a prosil papeže za odpuštění. Kázal mu papež, aby učinil obvyklé pokání a na místě nápravy aby postavil klášter sto pannám.
 
Když se tedy navrátil, založil klášter kounický ve jméno svaté Maří, matičky boží a růže nebeské. Vilémovi potomci dlouho se pokochávali, o těchto příbězích čtouce, zejména Stošové z Kounic, kteří měli o těchto příbězích sepsání.