August Sedláček

Vlastislavec a Srbín


Po bitvě turské Neklan s Čechy vešel do země Lucké, a opanovav ji všechnu se všemi hrady a vesnicemi, jal se nad ní panovati. Mezitím našel se Vlastislavův mladičký syn, sličné pacholátko, které bylo schováno u jedné babičky a strachem jen se chvělo, když přivedeno bylo ke knížeti. Ale Neklan jsa pán dobromyslný, který nerad ubližoval, slitoval se nad pacholetem, a postaviv při Ohři hrad Drahouš, učinil vladařem jeho Srbína jménem Durynk a rozkázal mu, aby knížecího syna ctně u sebe choval. Tak si myslil, že nejlépe bude opatřeno dobyté knížectví, aby lidé nemohli tíhnouti k mladému pánu. Avšak Srbín byl zlý a nešlechetný muž, který pachole sobě svěřené ukrutně o život připravil. Myslil si, zhubí-li dědice, že se stane pánem toho kraje.
 
Jednou vedl pachole na Ohře zamrzlé, jehož led byl tak průhledný jako sklo. Když přišli doprostřed řeky, pravil k němu: "Hle, kněžku, nahni se a dívej, jak rybky brojí pod ledem." Když pak pachole pokleklo na ledě a hlavu nížilo, aby mohlo hleděti na rybky, tu jej nešlechetný Srbín ťal bradaticí do šíje, až hlava po ledě odletěla. Po tomto hanebném činu, vzav hlavu pod plášť, dal se na cestu k Neklanovi.
 
Když se ho kníže, sedě v panské radě, ptal, co chce, odpověděl: "Pane můj, viděl jsem, že jiskřička doutná a že by se snadno v oheň vzňala. I boje se o bezpečí vás všech, jiskru jsem udusil a udupal. A proto jsem, pane, přišel, abych ti to oznámil a za svou věrnost od tebe dobrý koláč vysloužil." Konče tuto řeč, vyňal pod pláštěm hlavu dětskou, v plenu zaobalenou, a ji knížeti a pánům ukazoval. Zděsil se kníže, zděsili se pánové, a pojala je ošklivost, jaké ještě nebyli poznali. Když se kníže z ustrnutí svého vybral, promluvil takto: "Kliď se mi z očí, nešlechetný člověče! Tobě jsem nekázal jeho usmrtiti, nýbrž ho stříci; neb mně bylo volno zabíti nepřítele, nikoliv však tobě pána. Proto také nedostaneš koláče, nýbrž půjdeš na smrt ohavnou jako bídník nešlechetný. Buď skočíš se skály, neb svým mečem se probodneš, aneb svou rukou se oběsíš."
 
Smutně odešel Durynk, neb domnívav se, že bude míti dědiny v Čechách, nevysloužil si nic více než oprátku. I oběsil se na jedné olši, která ještě dlouho potom stála. Lidé jí říkali Durynkova olše.