|
 |
 |
 |
|
 |
 |
 | |  | |  | |  |
|
|
 |
   |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
   |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Předchůdce nynějšího zámku (Čajchanův Hrádek): Ke střežení zemské cesty vybudovali členové rodu Benešoviců kolem roku 1300 nad levým břehem Sázavy, na skalní ostrožně západně od Chocerad, kamenný hrádek. Majitelem byl v roce 1318 Ondřej z Hrádku. Další zmínka o Hrádku je až z roku 1356, kdy jsou jako majitelé připomínáni bratři Jan a Čajchan z Hrádku. Po Čajchanovi byl rad zván ČAJCHANŮV HRÁDEK neboli ČAJCHANOV. Dalšími majiteli Hrádku byli v roce 1380 Rous a Chval z Hrádku. Na sklonku 14. století, za Václava IV., se Hrádku zmocnil rytíř Jan Zúl z Ostředka, (zemřel 13. 7. 1404) který odtud se svým otcem Mikulášem Zúlem a četnými pomocníky konal loupežné výpady do širokého okolí. V roce 1404 vyslal proti nim král Václav IV. Zemskou hotovost pod vedením pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburka. Mikuláš Zúl na Čajchanově Hrádku a Jan Zúl na Dubé jako zemští škůdci byli vojskem poraženi. Čajchanův Hrádek byl při dobývání rozbořen a již nebyl obnoven. Do dnešní doby se z Čajchanova zachovaly pouze nepříliš zřetelné rozvaliny a zbytky příkopů a valů na zalesněném ostrohu asi 300 m západně pod nynějším zámkem Komorní Hrádek. Dne 13. března 1406 daroval král svým dvořanům Mikuláši Šraňkovi a Martinovi se Soutic „horu, na niž někdy hrad Hrádek řečený Čajchanov stál a námi zbořen byl“. Komorní Hrádek: Krátká historie: Na levém břehu řeky Sázavy, na zalesněném, skalnatém ostrohu nad obcí Chocerady, se jako výrazná dominanta krajiny vypíná stavba, patřící mezi významné kulturní památky naší vlasti. Už samotné jméno zámku „Komorní Hrádek“, prozrazuje, že jeho původ sahá hluboko do minulosti a že s ním lze spojovat zajímavé historické děje. Nový gotický hrad Veselí Listinou z 28. srpna 1412 dostal vyšehradský purkrabí Racek Kobyla z Dvojic (zemřel 2. 2. 1416), člen královské kanceláře Václava IV., od krále svolení, aby mohl „hrad Veselí nad řekou obecně Sázavou zvanou z kamene znovu založiti, postaviti a opevniti, jak se jemu nejlépe zdáti bude“. Tento Racek Kobyla byl stavebníkem původního hradu na místě nynějšího zámku Komorního Hrádku. Hrádek pak držela vdova Anna z Úlibic spolu s Mikulášem Šráňkem a Mikulášem z Reblic. V roce 1426 postoupila Anna z Úlibic své statky stoupenci husitů hejtmanovi Vilému Kostkovi z Postupic (zemřel 15. 11. 1436). Snad podle tohoto Kostky byl hrad nazýván Hrádek Kostkův. Vilém Kostka z Postupic byl zabit během obléhání města Hradce Králové při nočním výpadu obránců. Vilémův rozsáhlý majetek drželi jeho synové nadále společně, neboť si zavedli vladařství po vzoru pánů z Rožmberka. Prvním vladařem byl Bohuš Kostka (zemřel 2. 11. 1449), který se v roce 1448 zúčastnil po boku českého krále Jiřího z Poděbrad dobytí Prahy ovládané katolickými pány. Hradecké panství rozšířil v roce 1443 koupí hradu Dubá. Druhý vladař Zdeněk Kostka (zemřel 1. 10. 1468) stál pevně po boku krále Jiřího z Poděbrad, v roce 1458 se stal nejvyšším mincmistrem a byl s celým rodem povýšen do panského stavu. V roce 1467 se stal nejvyšším purkrabím, ale již příští rok padl v bitvě u Zvole na Moravě v boji proti Uhrům. Na počátku 16. století vlastnil Hrádek Albrecht Rendl z Oušavy (zemřel 14. 9. 1522). V letech 1494 – 1496 byl Rendl purkrabím Pražského hradu, v letech 1497 – 1500 byl členem komise k sepsání zemského práva a v roce 1498 jej král Vladislav II. jmenoval královským prokurátorem, aby hájil jeho majetkové zájmy. V letech 1515 – 1516 zastával úřad královského podkonořího. Roku 1516 prodal Rendl hrádecké panství na dluh Ludvíku Zajímačovi z Kunštátu (zemřel roku 1543). Za něho byl rozsah hrádeckého panství největší, neboť k němu patřily statky sázavského kláštera. Koupí Hrádku se Ludvík natolik zadlužil, že neplatil splátky, a proto Rendlovi synové postoupili svá věřitelská práva Jaroslavovi ze Šelmberka (zemřel 14. 3. 1550), jenž roku 1525 získal zpustlý Hrádek do svého vlastnictví. Jaroslav zastával v letech 1525 – 1549 úřad nejvyššího komorníka Českého království. Roku 1541 byl pověřen králem Ferdinandem I. obnovit zemské desky, téhož roku ohněm zničené. Už samotný fakt, že se toto sídlo začalo zvát Komorní Hrádek, je výmluvný. Nelze se divit, že zanechal výraznou stopu i na svém hrádeckém panství. Jaroslav opravil zpustlý hrad a opatřil ho pozdně gotickým vnějším opevněním, jehož poslední bašta byla zbourána v polovině 19. století. Jeho synové pak po čtyřech letech, 20. dubna 1554, prodali za 19 300 kop grošů českých, „ … dědictví své zámek Hrádek nad Sázavou se vším a všelijakým k témuž zámku, městečkám a dvorům příslušenstvím …“ Janovi z Valdštejna. Renesanční zámek: Jan z Valdštejna (narozen kolem roku 1515, zemřel 15. 6. 1576), pocházel z lomnické větve Valdštejnů. Byl to po mnoha letech první Valdštejn, který v zemi něco znamenal. Své postavení si vysloužil nejen množstvím majetku, ale i osobními schopnostmi. V letech 1554 – 1570 byl nejvyšším sudím a poté až do své smrti nejvyšším komorníkem. O jeho bohatství a mocenském postavení svědčí i to, že ze stříbra, které se tehdy dolovalo v nedaleké Skalici (nynější Stříbrná Skalice), dal razit medaile se svým portrétem a erbem. Jan přikročil k velmi rozsáhlé přestavbě starého hradu na raně renesanční zámek, kterou vedl vlašský stavitel Ulřico Aostalli. Když v roce 1576 zemřel,, byl pohřben v kostele v Choceradech, pod červeným mramorovým náhrobkem s postavou rytíře. Panství spravovala po dobu nezletilosti jeho synů, Adama a Karla, jeho druhá manželka Magdalena z Vartemberka. Ta se přičinila o některé významné stavební úpravy na Hrádku, např. rozsáhlá renesanční přestavba pivovaru, na jehož západním štítu se dodnes dochovalo renesanční sgrafito s letopočtem 1590 udávající dobu stavby. Jak rozsáhlé tehdejší změny na zámku byly, se dozvídáme z urbáře panství Hrádku z roku 1601, v němž je zámek charakterizován dokonce jako „v nově z grunt vystavenej“. Adam z Valdštejna (narozen 8. 6. 1569, zemřel 24. 8. 1638) zvaný Dlouhán, byl svou matkou vychováván jako vlastenec a schopný hospodář. Ke dvoru císaře Rudolfa II. přišel někdy před rokem 1590. Patřil k oblíbencům císaře. V roce 1596 se stal císařským komorníkem a správcem císařských stájí. Zastával důležité zemské úřady. Roku 1603 byl jmenován radou české komory. V letech 1605 – 1606 byl nejvyšším maršálkem a v letech 1608 – 1611 nejvyšším zemským sudím. Když ho sesazený císař Rudolf II. v červenci roku 1611 propustil ze svých služeb, přiznal mu za odměnu titul tajného rady. Nový král Matyáš přijal Adama mezi své věrné a jmenoval ho nejvyšším hofmistrem. Poskytnutím vydatné finanční podpory jako bohatý a vlivný příbuzný napomohl rychlému vzestupu mladého Albrechta z Valdštejna, pozdějšího generalissima císařských vojsk. Císař Ferdinand II. povýšil jeho syny do hraběcího stavu. Adam však raději zůstal „českým pánem“. V roce 1627 se Adam stal nejvyšším purkrabím a tento úřad zastával až do své smrti. Adam v letech 1616 – 1638 postavil na západ od starého zámku nový dvoupodlažní trojkřídlý zámek ve slohu pozdní renesance, s přízemními arkádami, velkými zděnými vikýři a hodinovou vížkou. Adam zemřel 24. srpna 1638, když před tím rozdělil svůj rozsáhlý majetek mezi své čtyři syny. Komorní Hrádek dostal hrabě Jan Viktorín z Valdštejna, bohaté valdštejnské statky v severních Čechách obdrželi ostatní synové Karel, Maxmilián a Rudolf. Z nich Maxmilián získal po Albrechtovi z Valdštejna panství mnichovohradišťské a převzal i proslulý Valdštejnský palác na Malé Straně v Praze. Manýristická úprava zámeckých interiérů: Jan Viktorín z Valdštejna (zemřel roku 1669) se rád věnoval zahradnictví, neboť zahrady pro něj byly „rájem českým“. Své zkušenosti sepsal do spisu „Ráj český, nebo rozkoše a kratochvíle zahradnické i též užitkové odtud pocházející“. Janu Viktorínovi svěřil císař Ferdinand III. významné úřady, za což od něho získal vysoké půjčky na vedení války. Zatížilo to však nadmíru Valdštejnovy statky, na nichž uvázly velké dluhy. K zadlužení Jana Viktorína rovněž přispěla nákladná vnitřní úprava zámku. Klenby v několika přízemních místnostech nového zámku byly v době kolem roku 1660 ozdobeny velmi náročnou manýristickou štukovou dekorací. Po smrti zanechal své dědice ve svízelné situaci, neboť od nich královská komora vymáhala nezaplacené daně za mnoho let zpět. Po něm převzal panství Jan Karel hr. Z Valdštejna (zemřel 18. 9. 1708), který žádal českou komoru o odklad plateb, a to s odůvodněním, že hodnota zděděného majetku je nižší, než jsou pozůstalé dluhy. Podařilo se mu nicméně zlepšit stav hospodaření na panství a dluhů se zbavit. Po jeho smrti hradecké panství jeho syn, olomoucký kanovník Jan Václav hr. Z Valdštejna (narozen 1674, zemřel roku 1722). Jím tato větev rodu vymřela. V roce 1713 postoupil Komorní Hrádek za doživotní roční důchod 11 000 zlatých svému strýci Františku Josefovi z mnichovohradišťské větve Valdštejnů. Barokní úpravy nového zámku: František Josef hr. Z Valdštejna (narozen 25. 10. 1680, zemřel 13. 2. 1722) byl už v roce 1705, kdy se oženil, tajným radou císaře Leopolda I. a komořím Království českého. Později, v roce 1714 se stal dvorským sudím a místodržícím, od roku 1719 byl zemským hejtmanem na Moravě. Jeho manželka Marie Markéta Černínová z Chudenic (narozena 11. 7. 1689, zemřela 4. 7. 1725) pocházela z nejbohatšího rodu tehdejších Čech, Černínů z Chudenic. Po převzetí Komorního Hrádku dal upravit některé části zámku. Pravděpodobně v této době byla v severním křídle starého zámku, na místě starší kaple z roku 1601, zbudována velká barokní kaple s výrazným štítovým průčelím na nádvorní straně, zasvěcená Neposkvrněnému početí Panny Marie. Výrazně umělecky byly obohaceny místnosti I. patra nového zámku. V hlavním křídle byl zřízen velký sál se zvýšeným stropem s fabionem a bohatou štukovou dekorací. Renesanční trámové záklopové stropy byly nahrazeny novými omítkovými stropy s fabiony a s bohatou tvarově ušlechtilou štukaturou, obsahující figurální motivy. Štukový dekor, který byl původně doprovázen i nástropními a nástěnnými malbami, patří mezi umělecky vyzrálé projevy vrcholného baroka. Komorní Hrádek si velmi oblíbila jeho manželka, která tu často pobývala a také zde v roce 1725 zemřela. Dědic valdštejnských statků Jan Josef Jiří hr. Z Valdštejna (narozen 24. 4. 1709, zemřel 2. 2. 1771) byl poslední majitel Hrádku z českého rodu. Hradecké panství prodal 17. 11. 1733 hraběti Janu Adolfovi hr. Metsch (zemřel 28. 11. 1740), příslušníku německého rodu vzešlého z Anhaltska, tajnému radovi a nejvyššímu komořímu císaře Karla VI. Jan Adolf jako poslední mužský potomek svého rodu získal 24. 4. 1751 císařův souhlas k tomu, aby manžel jeho jediné dcery Marie Karoliny (narozena 26. 1. 1709, zemřela 15. 4. 1784) hrabě Jan Josef Khevenhüller spojil jméno a erb metschovského rodu se svým. Od této doby až do roku 1945 patřil Komorní Hrádek příslušníkům roku Khevenhüller-Metsch. Rokoková proměna a klasicistní úprava zámku: Jan Adolf hr. Metsch zemřel v roce 1740, kdy na císařský trůn nastoupila Marie Terezie. Hrádecké panství převzal Jan Josef kn. Khevenhüller-Metsch (narozen 3. 7. 1706, zemřel 18. 4. 1776), císařovnin tajný rada, který byl v letech 1734 – 1737 velvyslancem v Holandsku a Dánsku. Poté zastával úřady nejvyššího dvorního maršálka, nejvyššího dvorního komořího a od roku 1742 nejvyššího dvorního hofmistra. Za své celoživotní zásluhy obdržel 30. 12. 1763 od císařovny Marie Terezie titul říšského knížete, dědičný pro prvorozeného syna. Na Komorním Hrádku dal provést některé stavební práce. V roce 1758 spolu se svojí manželkou nechal přestavět zámeckou kapli. O této rokokové přeměně kaple vypovídá nápis ve štukové kartuši nad triumfálním obloukem. Do tohoto období pravděpodobně spadá založení barokní zahrady italského typu (1750) za cestou na jižní straně zámku. Jeho manželka kněžna Marie Karolína dala v roce 1765 postavit za zahradou poutní kapli Panny Marie Loretánské, kterou 10. 8. 1766 vysvětil opat sázavského kláštera Leandr Kramář. Po jeho smrti se jal panství nejstarší syn Zikmund Dridrich kn. Khevenhüller-Metsch (narozen 22. 2. 1732, zemřel 15. 6. 1801). Působil v diplomatických službách v Portugalsku a v Itálii. O správu hrádeckého panství se příliš nestaral, takže zámek pustnul. V dochovaném zápise z roku 1797 se konstatuje, že je celá budova včetně krovu ve velmi špatném stavu, zámek byl oceněn pouze na 900 zlatých. Loretánská kaple za zámeckou zahradou byla v roce 1787 z nařízení císaře Josefa II. zrušena. V roce 1801 převzal majetek jeho syn Karel Maria kn. Khevenhüller-Metsch (narozen 26. 11. 1756, zemřel 2. 6. 1823), který na zámku provedl rozsáhlé opravy, díky nimž se cena zámku v roce 1814 zvýšila na 3 000 zlatých. Podoba zámku velmi utrpěla. Při opravě střech, byly zbourány renesanční vikýře na novém zámku. Protože Karel Maria zemřel bez potomků, převzal panství jeho mladší bratr František Maria kn. Khevenhüller-Metsch (narozen 7. 4. 1762, zemřel 2. 7. 1837), který v opravách zámku pokračoval. Klasicistní úprava se týkala zejména II. patra starého zámku, kde bylo nově zřízeno 18 pokojů. V roce 183 přešlo panství na jeho syna Richarda kn. Khevenhüller-Metsch (narozen 23. 5. 1813, zemřel 28. 11. 1877). Za něho byly na zámku provedeny větší stavební úpravy, ale nedochovaly se o nich žádné záznamy. V literatuře jsou zmínky o tom, že v polovině 19. století byla zbořena okrouhlá věž, na níž byl nápis „Renovatum a 1580“, a že před rokuem 1858 byl zřízen nový skleník při jižním průčelí nového zámku. Za jeho vlády došlo ke zrušení roboty, což obyvatelstvo panství přivítalo s nadšením, ačkoli zámecká vrchnost byla mezi lidem i tak oblíbena. Zejména choť knížete Marie Antonie Lichnovská (narozena 18. 4. 1818, zemřela 10. 1. 1870) proslula svými dobročinnými skutky. Období romantismu: V roce 1877 se ujal správy panství Richardův syn Jan František Karel kn. Khevenhüller-Metsch (narozen 19. 12. 1839, zemřel 11. 9. 1905). V květnu 1864 odjel jako pobočník arcivévody Ferdinanda Maxmiliána Habsburského, bratra císaře Františka Josefa I., do Mexika, kde až do roku 1867 bojoval proti republikánům. Mexický lid uhájil svoji nezávislost a 19. 7. 1867 byl císař Maxmilián popraven. Jan František Karel se zbytkem vojska kapituloval a vrátil se do vlasti. Jan Karel se přičinil o opravu zámku. V roce 1877 bylo zaplaceno 1 285 zlatých a 13 krejcarů na opravu střechy, dláždění půdy a blíže neuvedenou stavbu, která stála sama 269 zlatých. Za jeho vlády byla po roce 1907 hodinová vížka z hrázděného zdiva nad vstupem do nového zámku snesena pro poškození bleskem v roce 1900. Protože zemřel bez potomků, převzal panství syn jeho bratra Antonín Zikmund kn. Khevenhüller-Metsch (narozen 26. 7. 1873, zemřel 8. 11. 1945). V inventurním popisu zámeckého areálu z roku 1895 se mj. konstatuje, že pivovar je již dlouho opuštěný, zámecká studna je dosud použitelná a skleník je v dobrém stavu. Podle zápisu z obecní kroniky Chocerad, v roce 1915 vyhořely velké stodoly před západní stranou zámku a zůstaly v rozvalinách. Jižně od zámku je zaznamenán pěkný park s rybníkem, glorietem a mnoha stromy. Po vzniku Československé republiky v souvislosti se zrušením šlechtických titulů se hrádecké panství změnilo na velkostatek Komorní Hrádek, který byl současně zmenšen první pozemkovou reformou. Po roce 1925 byla opravena zámecká kaple stavitelem Pecharem ze Sázavy. V letech 1938 – 1941 byly opraveny stropy, fasády a sgrafita zámku. Průčelí kaple restauroval akademický sochař Bösvart. Zámek ve vlastnictví státu: V období 2. světové války zámek sloužil jednotkám SS. Po válce podléhal ustanovení dekretu presidenta republiky z 19. května 1945 „O národní správě majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů“. Podle tohoto zákona byl převzat do státní správy a dán do správy ministerstva zemědělství. Dnem 29. 6. 1954 přebírá objekt do správy Ministerstvo národní obrany (nyní Ministerstvo obrany ČR), v jehož vlastnictví je dodnes. V zámku a celém areálu byly od té doby učiněny stavební zásahy související s jeho novým určením. Řada těchto zásahů byla v rozporu se zásadami památkové péče. Zvláště krutým zásahem bylo zničení interiéru zámecké kaple v padesátých letech, při níž bylo veškeré historické zařízení spáleno a původní dlažba s náhrobním kamenem překryta betonovou podlahou. Postupně se na Komorním Hrádku prosazoval uvážlivější a šetrnější vztah ke svěřenému národnímu majetku, byl hledán způsob, jak co nejlépe uvést do souladu současné určení zámku a jeho památkový charakter. Od roku 1958 probíhá postupná generální oprava objektů celého areálu zámku. Výstavbou nové ubytovny v letech 1986 – 1987 byl vytvořen předpoklad k tomu, aby byla historická budova zámku využita přiměřeně ke svým kulturním hodnotám. Památková rehabilitace zámeckého komplexu není snadná, neboť je nutno odstranit i mnoho závad vzniklých ještě dávno před tím, než celý areál přešel do vlastnictví státu. Komorní Hrádek dnes: Přístup k zámku Komorní Hrádek je možný po silnice ze dvou směrů. Jednak odbočkou z dálnice D1 (Exit 29 směrem na Hvězdonice) a dále pak po silnici vedoucí z Chocerad přes řeku Sázavu a železniční trať serpentinami vzhůru na zámecký vrch. Přicházíme-li z Chocerad, máme nejprve po levé straně v rohu zámeckého parku barokní budovu bývalé Zájezdní hospody – Lesovny a pozdějšího obydlí zámeckého správce. Je to jednopatrová stavba obdélného půdorysu s mansardovou střechou. Po generální opravě dokončené v roce 1993 slouží jako restaurační zařízení. V jejím sousedství stojí nevelká přízemní stavba, někdejší domek zahradníka, na jehož průčelí je plastický erb Khevenhüller-Metschů. Dnešní vzhled zámeckého parku pochází z romantické úpravy z druhé poloviny 19. století a pozdějších úprav. Ve střední části stojí za pozornost dvě douglasky tisolisté, dosahující výšky 42 a 40 m, s obvodem kmene 346 cm, patřící k nejvyšším stromům tohoto druhu ve středním Posázaví. Hlavním archivním dokladem je otisk katastrální mapy z roku 1842, z něhož jsou patrné základní polohopisné údaje. Zřetelná je komunikační osa, která spojuje střed jižního křídla nového zámku přes grottu, vodní nádrž, bránu parku s alejí vedoucí k neorenesanční kapli – loretě z 80. let 19. století. Poblíž kaple je bývalá panská Hájovna. Vpravo při příchodu po silnici z Chocerad spatříme vlastní zámek, stojící opodál za zahradním pozemkem. Při jižním průčelí zámku byl v 19. století postaven velký skleník, který zanikl po II. světové válce. Při vstupu do areálu jsou na pravé části ohradní zdi umístěny erby nejvýznamnějších majitelů zámku. Jedná se o erby Viléma Kostky z Postupic (1422 - 1436), Jaroslava ze Šelmberka (1525 - 1554), Adama z Valdštejna (1576 - 1638) a Jana Josefa von Khevenhüller-Metsch (1740 - 1782). Naproti ní stojí novostavba vrátnice. Vlevo (západně) od hlavního vstupu do areálu stojí renesanční patrová budova někdejšího purkrabství, později několikrát přestavována. Je to jediná budova, který se dochovala z rozsáhlého horního hospodářského dvora, zničeného požárem na začátku 20. století. Celé prostranství před západním průčelím zámku je uzavřeno vysokou ohradní zdí, v její západní části se zachovaly štěrbinové otvory. Celé někdejší klasicistní kašny před purkrabstvím zůstaly pouze vnější kamenné stěny. Celé prostranství bylo upraveno ve druhé polovině 90. let 20. století do podoby anglického parku. Jihozápadní část zámeckého areálu měla v minulosti převážně hospodářský charakter. Naproti nynějšího hlavního vstupu stojí vedle vjezdové brány do bývalého hospodářského dvora budova pivovaru, postavená roku 1590. Za pivovarem je nevelké zděné stavení, patrně bývalá kovárna. Jižně od ní, na níže položené svažité plošině, již protéká potok, jsou dosud patrné pozůstatky zdi někdejších hospodářských budov. Ze dvou rybníků, které bývaly pod tímto dolním hospodářským dvorem, se dochoval pouze jeden. Na stráni severně od rybníka je ovocný sad, snad jedna z historicky doložených štěpnic. Je tu nevelká budova sadařova domku. Od těchto míst se terén svažuje směrem k západu a klesá až ke konci nynějšího zámeckého areálu. V jeho sousedství se zachovaly málo znatelné pozůstatky Čajchanova Hrádku, gotického hradu z doby kolem roku 1300, jenž byl předchůdcem Komorního Hrádku. |
||
|
