|
 |
 |
 |
|
 |
 |
 | |  | |  | |  |
|
|
 |
   |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
   |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Hrad dal stavět asi roku 1250 na holém skalnatém kopci, nazývaném z toho důvodu Světlík nebo Světlice, Smil ze Žitavy, který se od roku 1251 psal již Smil z Lichtenburka. Název vznikl podle tehdejší módy přeložením jména Světlík do němčiny (licht = světlý, burg = hrad) a z něho teprve zlidověním vzniklo nynější jméno Lichnice. Historicky nedoložená zůstává myšlenka, že na tomto místě bylo dříve hradiště, kde měl snad sídlo Smilův děd Smil Světlický, provázející pro roce 1193 knížete Otakara při útěku do Řezna. Podle pověsti tam společně pracovali ve šlapacím kole rumpálu. Pánové z Lichtenburka pocházeli z rodu Ronovců. Jejich znak – černé zkřížené ostrve (tj. kmeny stromů s pahýly větví, sloužící místo žebříků) ve zlatém poli s klenotem kapra a pavích per – byl r. 1938 vytesán z kamene a zasazen do zdi v hradní bráně. Lichnice byla sídelním rodovým hradem a jeho zakladatel Smil z Lichtenburka byl oblíbenec krále Václava I. a svou moc i bohatství zvětšoval výnosy ze stříbrných dolů v okolí Německého Brodu (dnes Havlíčkova). Pánové z Lichtenburka zastávali vysoké úřady a do politických záležitosti zasahovali i jinak. Smilův syn Jindřich roku 1288 přepadl a rozprášil družinu regenta Záviše z Falkenštejna, jedoucího požádat o ruku sestry uherského krále Ladislava IV. A poklady vezené darem si odvezl jako kořist. Oldřich z Lichtenburka, pozdější nejvyšší purkrabí pražský a zeť Přemysla Otakara II., při volbě nového krále na sněmu roku 1307 zabil maršálka Tobiáše z Bechyně (po boku biskupa a za přítomnosti královny Elišky), který prý posměšně zvolal, aby si pro domácího krále došli do Stadic, kde snad najdou nějakého příbuzného z vymřelého rodu Přemyslovců. Roku 1307 založil Oldřich městečko Ronov. Rajmund, nejmladší syn Smilův, moravský zemský hejtman a královský podkomoří podporoval módní rytířskou poezii a roku 1290 dal podnět německému básníkovi Jindřichu z Freiberka k zbásnění Tristana. Naproti tomu neváhal roku 1318 zajmout a věznit svého věřitele, který jel se stížností ke králi, tak dlouho, dokud mu dluh neprominul. Oldřichův syn Jindřich z Lichtenburka prodal Lichnici králi Janu Lucemburskému, který svěřil hrad do správy purkrabím. Hrad byl však často dáván do zástavy až roku 1350 určil císař Karel IV. Ve svém zákoníku Majestas Carolina, že hrad Lichtenburk (spolu s jinými) nikdy nesmí být zcizen, zastaven a odloučen od korunního majetku. Karel IV. Na hradě roku 1370 i pobýval. Od roku 1377 náležel k hradům, které byly dávány věnem českým královnám. Přesto byl později za Václava IV. Často zastavován a před rokem 1410 odtud dokonce jeho držitelé podnikali loupežné výpady. Od r. 1421, kdy se posádka Lichnice vzdala bez boje husitským vojskům Pražanů, spravoval hrad Hynek Krušina z Lichtenburka, který se ale brzy s husity rozešel. Jeho úřad převzal r. 1427 Jan Městecký z Opočna, jenž se záhy postavil na Zikmundovu stranu a husitům škodil. V červenci r. 1428 proto přitáhli k Lichnici Sirotci a na východní straně hradu ve vzdálenosti 250 až 280 m postavili kolem hradu ze tří stran (s výjimkou srázu na západě) příkop s náspy a palisádami, za nimiž rozestavil zbrojný lid. Na návrší jihovýchodně od hradu byl zřejmě umístěn velký metací prak v polním opevnění podélného sedmilaločného půdorysu (dosud vzácně zachován). Posádka hradu měla asi 300 mužů pod vedením purkrabího Petra Lišky. Sirotci obléhali hrad několik měsíců, až jim samotným došly zásoby. Proto vyslali část vojska pro nové, avšak Petr Liška toho využil, vyrazil z hradu, 100 lidí pobil a opevnění Sirotků rozbil. Po více než roce marného obléhání vyla v listopadu 1429 uzavřena úmluva, podle níž přešel Jan z Opočna opět na stranu Sirotků a správa hradu byla svěřena do ruku Jana Hertvíka z Rušínova, který ho poté držel až do r. 1455. Jiří z Poděbrad Lichnici r. 1458 opět vyplatil ze zástavy a v r. 1469 sehrála důležitou roli při obklíčení vojsk uherského krále Matyáše Korvína. Roku 1470 padla Lichnice lstí do rukou Víta ze Rzavého, který odtud prováděl tři roky loupežné nájezdy na přívržence královy, než ho vyhnala zemská hotovost pod vedením nejvyššího purkrabího Jana Jence z Janovic. Od r. 1490 patřil hrad Mikuláši Trčkovy z Lípy, pro něhož ho za věrné služby vyplatil Vladislav II. Jagelonský. Podle pověsti dal prý pan Trčka r. 1507 na Lichnici zazdít svoji manželku Kateřinu z Kosti a Šelmberka a jejího milence popravit. Za svého života rozšířil lichnické panství o Trhovou Kamenici, Seč, hrad Oheb a pustý Vildštejn, Chotěboř a za štědré pomoci 500 kop českých grošů od panovníka Lichnici rozšířil a zpevnil. Rod Trčků z Lípy vlastnil Lichnici do r. 1555, kdy část rodových panství prodal Vilém Trčka Robmhápům ze Suché (měli tři krkavčí hlavy v erbu – původně Rabenhaupt vycházelo z německého Rabe = krkavec). V té době žilo v Podhradí 12 osadníků. V soupisu majetku se dále uvádí rychta, maštale, ovčín, kovárna, stodola a „dvůr pustý“ a k hradu patřící také užitková zahrada („pro vaření“), chmelnice, štěpnice a rybníček. Od roku 1578 již Lichnice není královským lénem, ale byla dána Rudolfem II. Jako dědičný majetek Albrechtu Robmhápovi. R. 1610 hrad Lichnice vyhořel a od té doby se datuje zkáza hradu. Zůstal pustý a jen několik místností bylo chatrně obnoveno. Panstvo se přesídlilo do zámku v Třemošnici, který zřejmě stával na místě dnešního barokního zámku z 18. stol. Přesto si hrad udržel vojenský význam, protože se ho asi 80ti členná švédská jízdní četa pokusila v době třicetileté války (1646) lstí zmocnit. Vydávali se za císařské vojáky a zavolali si lichnického hejtmana k důležité poradě. Zajali ho vyhrožovali mu smrtí, nevydá-li hrad do jejich rukou. Avšak posádka se o tom dozvěděla a hrad ubránila. Roku 1649 pak byla Lichnice jako řada jiných hradů z rozkazu císaře Ferdinanda III. Pobořena, aby se nemohla stát sídlem nepřátel, kteří se válce putovali v zemi. Roku 1700 se v soupisu třemošnického panství „zámek nebo hrad Lychtenburg, kterýž mimo třech pokojův a sklepův podzemních větším dílem pustý jest“, oceňuje na 500 kop míšeňských. Roku 1747 kupují od Robmhápů ronovské panství i s hradem Millesimové, kteří ho r. 1800 věnovali jimi založené nadaci, která podporovala zchudlé šlechtice. Zřícenina sloužila celému okolí jako zdroj stavebního kamene a vápna na pole. Zdi vesničané narušovali podkopáváním a po zřícení si materiál rozebrali. Způsob podkopání je dobře patrný na zdech barbakánu při vstupu do hradu. R. 1932 získal zříceniny Klub čs. Turistů, který v letech 1933 – 1950 zabezpečoval opravy prostřednictvím „Sboru pro záchranu Lichnice“ vedeného ing. Janem Fričem. Poté převzal Lichnici stát a byl ve správě Okresního národního výboru v Chrudimi (později Okresního úřadu). Od r. 2000 je majetkem města Třemošnice. Lichnice již od založení v polovině 13. století zaujímala nynější rozlohu. Obdobně jako Křivoklát má trojúhelníkový půdorys, v jehož severovýchodním cípu (zde na obranu příjezdové cesty) se tyčí okrouhlá válcová věž, která má v průměru asi 12 m a vnitřní průměr 6,5 m z čehož lze usuzovat, že byla aspoň částečně obytná. Palác je situován do jihovýchodního cípu a proti dvěma protilehlým návrším se obrací masivem zdiva o síle 7,5 m, který měl v případě obléhání odolat balvanům z nepřátelských metacích strojů. Přirozené opevnění hradu na návrší ještě na dvou stranách zesiloval suchý, při dně vyzdění příkop s valem, na kterém byly zřejmě ještě palisády. Při patě hradeb byl umístěn od nejranější doby parkán, přístupný bočními vchody z brány. Později byl zřejmě Mikulášem Trčkou z Lípy přistavěn mohutný sedmiboký barbakán opatřený vlastním příkopem, který na severovýchodní straně zabezpečoval přístupovou cestu. Jeho nynější velká okna svědčí o tom, že později dostal jiné poslání. Z přestaveb na vlastním hradě se zachovalo velké množství kachlů a zlomky kamenných ostění s přetínavými profily, odlišujícími se od starších profilací hruškových. Část okenních kružeb připomíná zaniklou kapli. Zdi se stavěly v síle sáhu (asi 189 cm) nebo v síle 1, 1/3, 1 sáhu. Líc se vyzdil z větších kamenů a vnitřek se vyplnil menšími kameny. Proto se staré zdi rychle rozpadávají, jakmile se líc poruší. Zdivo je na různých místech hradu nestejně tvrdé, podle toho jak čistý písek se použil a kolik se přidalo vápna. Jako zbytky po lešení lze ve zdivu vidět řady otvorů po zazděných koncích trámků. Hrad byl ve 20. století několikrát opravován, v letech 1908 – 1909 hradní brána, která tak získala zčásti nový a nevhodný tvar. Velký objem stavebních prací provedl Sbor pro záchranu Lichnice, za jehož působení byla odkryta většina dnes viditelných zdí (předtím kromě 4 velkých částí – brány, válcové hlásky, čáslavské hlásky a paláce – bylo vše zasypáno), postaveno muzeum, rozhledny, opět opravena brána apod. Prováděné práce však nelze hodnotit jednoznačně kladně, jelikož nebyly dostatečně zdokumentován, takže dnes již nelze někde přesně určit, co je původní zdivo a co dostavba. Zdivo nebylo fixováno, takže došlo později k jeho rozpadu a částečně byl hrad i poškozen např. nevhodnou dostavbou rozhledny. Po převzetí hradu státem byla zřícenina nedostatečně udržována až musela být v 2. polovině 80. let z bezpečnostních důvodů uzavřena. Hrad byl bez průvodce, nezjištění pachatelé vykradli a poničili muzeum a vlivem času a chybějící údržby došlo ke zřícení některých zdí. R. 1988–9 byla opravena hradní brána a částečně bývalé muzeum. Od roku 1988 pomáhají dobrovolníci při opravách. Tyto práce jsou prováděny bez nároku na odměnu a jsou zaměřeny na zpevňování zdiva a částečnou rekonstrukcí dle dobových fotografií (po r. 1930). Od r. 1991 organizuje tyto práce Ekocentrum PALETA Pardubice. Okresní úřad v Chrudimi zajistil také opravu válcové věže (hlásky) a projekt opravy zdiva paláce. Od r. 2000 je hrad v majetku města Třemošnice. Na hradě nebyl dosud prováděn souvislý archeologický průzkum. Historické vrstvy na většině míst hradu (kromě fraucimoru) nebyly porušeny a ještě čekají na zhodnocení. V nejbližším okolí poutá pozornost návštěvníků asi 700 let starý dub a skalní útes nad Lovětínskou roklí, nazývaný Dívčí kámen, kde se podle známě pověsti museli otáčet na koni uchazeči o ruku lichnické paní Milady. |
||
|
