|
 |
 |
 |
|
 |
 |
 | |  | |  | |  | |  | |  |
|
|
 |
   |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
   |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Zámek Nelahozeves, od počátku 90. let opět patřící roudnické větvi rodiny Lobkowiczů, je jedním ze skvostů české renesanční architektury. Stavitelem budovy byl vlivný královský dvořan, Florián Griespek z Griespachu, od roku 1532 osobní sekretář a od roku 1538 královský a komorní rada Ferdinanda I., který v roce 1544 zakoupil zdejší poplužní dvůr. Griespekův rychlý společenský vzestup, jakož i nevelká vzdálenost nově zakoupeného panství Nelahozeves od pražského dvora, jej vedly k tomu, že zde již v roce 1553 zahájil výstavbu nového velkoryse pojatého sídla. I Když zápis v zemských deskách z roku 1572 hovoří o Nelahozevsi jako o „zámku“, a je tedy zřejmé, že část objektu již byla dokončena, výstavba nadále pokračovala. Na její další zdlouhavý průběh měla nepochybně vliv smrt stavebníka v roce 1588. Stavební činnost byla vyvíjena i za Floriánova syna Blažeje Griespeka a jeho manželky Ofky z Bubna, a to až do počátku 17. století (jak svědčí alianční znak z roku 1613 nad portálem východního křídla). Nelahozeves setrvala v majetku Griespeků jen po tři generace a již v roce 1623 prodala Floriánova vnučka Veronika zadlužené panství Polyxeně z Lobkowicz. V držení roudnických Lobkowiczů zůstal zámek nepřetržitě do roku 1949. Za třicetileté války byla Nelahozeves vojenskými útoky několikrát vydrancována a vážně poškozena, a tak Polyxenin syn, Václav Eusebius Lobkowicz, přikročil k opravám objektu, které však sledovaly spíše účelové hledisko, neboť nadále zámek sloužil již jen jako sídlo správy panství. Vzhledem k neutěšenému stavu objektu zamýšleli Lobkowiczové provést jeho celkovou obnovu. Prvé dílčí opravy byly zahájeny v roce 1860. Následně byl v roce 1876 Františkem Riedlem vypracován v novorenesančních formách projekt celkové restaurace, která se však nakonec neuskutečnila. Díky této skutečnosti zůstal zámek ušetřen zásahů, jež by zásadním způsobem zkreslily jeho historickou autenticitu. K dalším opravným pracem došlo pak až v letech 1909-12, kdy byla zachráněna zčásti již značně ohrožená sgrafita, byly obnoveny arkády v severním křídle a upraveny některé interiéry. Po převzetí objektu československým státem došlo počátkem 50. let tohoto století v zámeckých prostorách ke zpřístupnění vybraných děl někdejší roudnické obrazové sbírky. Od 2. poloviny 60. let pak probíhaly opravy zámecké budovy a v jejích prostorách byla tehdejší Středočeskou galerií v Praze instalována sbírka starého umění. Jádro expozice opět tvořila obrazová roudnická lobkowiczská sbírka. V návaznosti na celkovou úpravu okolí objektu došlo v roce 1979 ke zboření lobkowiczského hospodářského dvora v podzámčí. Ze zámeckých interiéru kromě arkádové haly v 1. patře zaujme především ústřední sál, tzv. Ráj (Později Rytířský sál), prostupující oběma patry severovýchodního nároží budovy. Kromě dominujícího pozoruhodného krbu je vyzdoben kvalitní štukovou stropní výzdobou, jakož i dnes již jen zčásti zachovanou malířskou prací. Část dalších prostor má doposud zachovány některé detaily z původní renesanční i pozdější výzdoby, jako např. kamenické zpracování portálů nebo dřevěné kazetové stropy. Zámek byl koncem roku 1992 v restitučním řízení navrácen zpět roudnické větvi rodiny Lobkowiczů, a to Martinu Lobkowiczovi, synu JUDr. Maxmiliána Ervína Lobkowicze, který byl jeho posledním vlastníkem před převzetím zámku státem v roce 1949. V zámeckých prostorách je umístěn a veřejnosti zpřístupněn v nové stálé expozici soubor nejvýznamnějších obrazů a uměleckých předmětů z roudnické lobkowiczské sbírky, tvořící kdysi vybavení hlavního rodového zámku v Roudnici nad Labem. |
||
|
