|
 |
 |
 |
|
 |
 |
 | |  | |  | |  | |  | |  |
|
|
 |
   |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
   |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Vstupujete do klášter cisterciáků. Jejich mnišský řád vznikl z prvního evropského řádu benediktinů reformou řeholních pravidel, která mezi léty 1098 - 1113 provedl svatý Robert z Molesme a následoval svatý Bernard v burgundském konventu v Citeaux (latinsky zvaném Cistercium). Řeholní pravidla nařizují společný život a práci v odříkání, v pokání a v poslušnosti. Další články se týkají praktických činností od zemědělství a hospodářství, přes stavitelství a další řemesla až po umění. Těmito praktickými činnostmi vynikali cisterciáci nad ostatní řády: proto byli často zváni kolonizovat pustá pohraniční území a měli také své cisterciácké stavební huti. Centrální řízení klášterů směřovalo od mateřských konventů v Burgundsku k dalším dceřiným (zvaným filiace), jež zakládali mniši z předchozí komunity. Tak vede přímá linie od Citeaux a Morimondu přes německé konventy Kamp, Volkenroda a Waldsasy v horní Falci (při české hranici) až ke dvěma českým klášterům v Sedlci u Kutné Hory (r. 1142/43) a v Mašťově, resp. v Oseku. Z Waldsas do Mašťova u Kadaně mnichy povolal velmož Milhost roku 1192. Teprve 20. června 1196 český kníže a biskup Jindřich Břetislav písemně potvrdil Milhostovu fundaci, což bývá považováno za pevné datum existence konventu. Proto je slavíme jako výročí založení. Brzy na to mniši pro majetkové spory s Milhostem původní působiště opustili. V letech 1197 až 1199 velmož Slavek (předek Hrabišiců, jinak pánů z Riesenburka) usídlil řeholníky na svém panství v Oseku pod Krušnými horami, na kopci nad klášterem vyrostl v poslední třetině 13. století hrad toho rodu. Cisterciácká stavební huť v letech 1206 – 1221 budovala v románském slohu klášterní kostel Panny Marie: trojlodní bazilika na půdorysu latinského kříže má pravoúhlý chór s kaplemi, příčnou loď, podle řádových pravidel nesměla mít věž, pouze malý sanktusník. Chrám o celkové délce 76 metrů patřil ve své době k největším řádovým stavbám v Čechách a stal se rodovým pohřebištěm (tj. nekropolí) pánů z Riesenburka. Jejich původní náhrobky neznáme, dochovaly se až barokní tumby s alegorickými figurami: ta při severní stěně patří opatu Slavkovi (postavy Spravedlnosti a Štědrosti) a při jižní stěně celému rodu Hrabišiců (truchlící žena a bůh Chrónos), plastiky vytvořil G.A. Corbellini. Po severní straně chrámu byl již roku 1209 vysvěcen hřbitov, přístupný z kostela takzvanou Bránou mrtvých , jež hrála v pohřebních obřadech cisterciáků důležitou symbolickou úlohu. Kostel byl patrně plochostropý s hrotitými arkádami trojlodí, zdivo z pískovcových kvádříků se místy dochovalo až ke krovu. Poškodili jej husité v letech 1421 a 1429 a vojska ve Třicetileté válce. Rozsah škod a původní podobu kláštera neznámě přesně, odhadujeme je pouze podle vedut a podle rytiny z knihy Augustina Sartoria. V době vzniku těchto vyobrazení již probíhala barokní přestavba konventu a kostela, která vyvrcholila v letech 1712 – 171á za uměnímilovaného opata Benedikta Littweriga (1691 – 1726). Klášterní kostel byl zaklenut a nad bočními kaplemi (tzv. letní a zimní sakristie) přistavěny dvě cibulovité báně, průčelí doplnil portikus, a plastiky z dílny sochařů Františka A. Kuena (ty kvalitnější) a Edmunda Richtera, kteří jsou také autory soch a dřevořezeb oltářů v kostele a sakristii. Sochařskou výzdobu hlavního oltáře figurami čtyř apoštolů, stejně jako štukatury interiéru a malované štuky na oltářích prováděl Giacomo A. Corbellini v letech 1713 – 18. Obraz Nanebevzetí Panny Marie – patronky chrámu i celého řádu cisterciáků – na hlavním oltáři namaloval roku +696 Jan Kryštof Liška, který je spolu s Michaelem Leopoldem Willmannem a Václavem Vavřincem Reinerem také autorem obrazů na postranních oltářích. Nástropní malby hlavní lodi a chóru kostela tvoří cyklus ze života Kristova a starozákonní výjevy od Jana Jakuba Steinfelse a Václava Vavřince Reinera z let 1718 až 1723. Figurální dřevořezby chórových lavic mnichů, stejně jako postranních oltářů a varhanní skříně na kruchtě řezal F.A. Kuen v letech 1714 – 1716. Architektem a stavitelem areálu byl Oktavián Broggio (1670 – 1742) z Litoměřic. Tento Ital narozený v Čechách projektoval ve stylu radikálního baroka několik staveb na Litoměřicku a v Praze. |
||
|
