|
 |
 |
 |
|
 |
 |
 | |  | |  | |  |
|
|
 |
   |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
   |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 První zmínka o Ratibořicích pochází z konce 14. století, kdy v místech zvaných Na starých Ratibořicích, stávala tvrz Vaňka ze Žampachu. V následujícím století připadla tvrz k Rýzmburskému panství. O sto let později ji připojili Smiřičtí k náchodskému velkostatku. Zámek, Staré Bělidlo a Ludrův mlýn pak jsou především známy osobou spisovatelky Boženy Němcové a jejím dílem Babička, stejně tak postavou kněžny vévodkyně K. V. Zaháňské. Původní tvrz pak byla přestavěna na barokní letohrádek. V letech 1825 - 1826 byla budova zámku vévodkyní K. V. Zaháňskou, včetně křídla pro služebnictvo přestavěna empírově. Zámek byl vybudován v letech 1702-1708 pro knížete Lorenza Piccolomini a ve formách pozdního středoevropského klasicismu a empíru byl přebudován pro Kateřinu Vilemínu vévodkyni Zaháňskou v letech 1826-1827. K zámku přiléhá vnitřní park s rybníčkem a skleníkem, založený kolem roku 1810 v přírodně krajinářském stylu. Mlýn a Mandl byl postavený ve druhé polovině 18. století. Staré Bělidlo kam Božena Němcová zasadila děj Babičky bylo postaveno v roce 1797, původně jako mlýnský výměnek Ratibořským mlynářem Antonínem Ruderem (Panem otcem z Babičky). Původní Bělidlo bylo roku 1830 zbořeno a na jeho místě dnes stojí zámecký skleník. Spisovatelka zde roku 1844 strávila se svými dětmi prázdniny. Prostřednictvím Babičky, nedostižného básnického obrazu života prostého českého lidu a jeho vrchnosti v první třetině minulého století z pera Boženy Němcové, vešel ratibořický zámek do naší i světové literatury. Proto je v paměti a srdci našeho národa nerozlučně spojen s postavami babičky, Barunky, paní kněžny a komtesy Hortensie. Jeho historie je však mnohem delší. Předchůdcem zámku byla středověká tvrz, stávající na místě dnešního zámeckého areálu. Byla zde již v roce 1388, kdy se v historických pramenech poprvé objevuje ves Ratibořice v souvislosti s Vaňkem ze Žampachu, který se psal také z Ratibořic. Roku 1464 koupil Ratibořice Aleš z Rýzmburku z pozůstalosti po Janovi z Ratibořic, pravnukovi zmíněného Vaňka. Roku 1502 získal Ratibořice nejspíše koupí Petr Adršpach z Dubé, pán na Rýzmburku, jenž je zase prodal Vojtěchovi z Pernštejna. V roce 1534 jsou Ratibořice uváděny již jako pustá tvrz. Někdy před rokem 1565 byla sice opravena, ale znovu začala chátrat po roce 1582, kdy Ratibořice spolu s hradem Rýzmburkem po několika předchozích změnách majitelů, koupila Hedvika Smiřická ze Smiřic pro svého syna Václava Smiřického ze Smiřic, pána na Náchodě. Od té doby natrvalo patřily Ratibořice k náchodskému panství, přičemž zdejší tvrz tímto spojením definitivně ztratila svou správní funkci a postupně zanikla. Poslední český majitel náchodského panství Adam Erdman Trčka z Lípy zahynul 25. února 1634 v Chebu spolu s Valdštejnem. Panství věnoval císař za věrné služby šlechtici italského původu Ottaviu Piccolominimu. V letech 1702 až 1708 tehdejší majitel náchodského panství Lorenzo (Vavřinec) Piccolomini postavil v Ratibořících barokní letohrádek italského typu. Stavbu vedl vysokomýtský stavitel Ondřej Tetínek (či Tetílek), který jednak využil stávající části staršího objektu na tomto místě a jednak nechal lámat stavební kámen na hradě Rýzmburku, postiženém takto již ve druhé polovině 17. století při přestavbě náchodského zámku a v 18. století při stavbě rýzmburského altánu. Stavba v Ratibořicích byla dokončena roku 1708, pokud jde o vlastní budovu zámku, další stavební práce pokračovaly až do roku 1712, kdy stavebník zemřel. Po Lorenzově smrti byl zámek určen za vdovské sídlo kněžen z rodu Piccolomini, zatímco hlavním sídlem rodu byl Náchod, pouze na zimu odjíždělo panstvo do svého pražského paláce (nynější palác Sylva - Tarouců Na příkopech). V roce 1792 koupil zadlužené náchodské panství vévoda kuronský a zaháňský Petr Biron, který si velmi oblíbil Ratibořice. Po jeho smrti v roce 1800 se staly sídlem jeho pozůstalé manželky Anny Charlotty Doroty von Meden, její sestry Elisabethy von der Recke a Petrovy nejstarší dcery Kateřiny Vilemíny, vévodkyně Zaháňské. Kateřina Vilemína dala v letech 1825 až 1826 barokní ratibořický zámek přestavět. Zachovány zůstaly obvodové zdi, výška obou podlaží a střešní altán, který však po přestavbě ztratil svou původní funkci, neboť v něm byly zřízeny půdní komory. Přestavěno a rozšířeno bylo i křídlo pro služebnictvo, navazující na užší stranu budovy. Pro hosty sloužilo volně postavené stavení v hospodářském dvoře, nazývané Kavalierhaus. Interiéry zámku byly nově upraveny, vytapetovány a přepychově vybaveny. Pod tapetami zůstala ukryta zajímavá, i když umělecky nepříliš hodnotná starší malba. Část vnitřního vybavení a knihovny sem byla převezena z náchodského zámku. Pozoruhodná knihovna čítala asi 6500 svazků převážně romantické literatury. Zámecká kaple byla zrušena. Kněžna byla evangelického vyznání, v roce 1827 však přestoupila v Římě na katolickou víru. Poté dala jako náhradu za kapli zřídit v předsíni zámku domácí oltář, u něhož kněz sloužíval mši. V neděli jezdívala kněžna na mši do farního kostela ve Skaličce. Současně s přestavbou zámku zahájila vévodkyně Zaháňská systematickou přeměnu dosud nenarušené přírodní scenérie údolí řeky Úpy v přírodní park, plynule navazující na vlastní zámecký park, v němž bylo vysazeno mnoho druhů dřevin z různých částí světa. Proměna údolí byla dovršena zřízením jezírka, saletu a loveckého pavilonu. Tyto práce probíhaly až do roku 1839, tedy v době, kdy v tomto romantickém prostředí prožívala své dětství a rané mládí Božena Němcová, narozená 4. února 1820 ve Vídni. V témže roce se do Ratibořic uchýlila Kateřina Vilemína Zaháňská se svým třetím manželem hrabětem Karlem Rudolfem Schulenburgem. Spolu s ostatními jejich sloužícími sem z Vídně přišel šestadvacetiletý panský kočí Jan Pankl, rakouský Němec a jeho třiadvacetiletá nevěsta Marie Magdalena Terezie Novotná s jejich dcerkou Barunkou. Svatbu měli až 7. srpna 1820 v České Skalici. Rodina Panklových bydlela nejprve na starém panském bělidle v domku čp. 6. Ten byl však v roce 1830 zbourán při úpravách parku a Panklovi se museli přestěhovat se svou početnou rodinou do nevlídného, téměř sklepního bytu v panském dvoře pod ratejnou. Zdejší pobyt babičky Boženy Němcové Marie Magdaleny Novotné, rozené Čudové, která nesmazatelně vstoupila do naší literatury jako ztělesněný ideál lidské moudrosti a životní harmonie, je doložen pouze v letech 1825 až 1829. Barbora Panklová žila v Ratibořicích až do roku 1837, kdy byla z vůle rodičů provdána za červenokosteleckého úředníka finanční stráže Josefa Němce. Pod jménem Božena Němcová pak vstoupila do literatury. Ještě v době před přestavbou dala Kateřina Vilemína Zaháňská zámek k dispozici různým jednáním, týkajícím se protinapoleonské koalice a pozdějšího formování „Svaté aliance“. Podle výroku tajemníka rakouského kancléře Metternicha, z jehož popudu, osobně motivovaného se tato jednání přenášela do letního sídla Kateřiny Vilemíny, si v Ratibořicích podávali dveře ministři, generálové a kurýři. Tajemník Fridrich von Gentz prohlásil, že v té době nebyla centrem diplomatických jednání Paříž, Vídeň či jiná evropská velkoměsta, ale ratibořický zámek spolu se zámky v Náchodě a Opočně. Cestou do Opočna se v Ratibořicích u kněžny Zaháňské zastavil dokonce ruský car Alexandr I. se svým dvorem. Zámecký sál se třemi vchody v prvním patře, nazývaný později sál tří císařů, dal vzniknout legendě o tom, že se tu v roce 1813 sešli ke společnému jednání panovníci Ruska, Rakouska a Pruska. Většinu roku byla mimo Ratibořice a správu svého panství ponechala zcela v rukou svých úředníků, kteří toho využívali především ve svůj prospěch. Společenský salon Kateřiny Vilemíny vynikal mezi ostatními v té době běžnými salony. Krásná a duchaplná kněžna byla vychována v duchu romantizmu a soustředila kolem sebe významný okruh přátel z řad umělců, filozofů i politiků. Vedla bohatý kulturní a společenský život, stýkala se s významnými osobnostmi doby, například s Johannem Wolfgangem Goethem, filozofem a filologem Wilhelmem Humboldtem, vlivným francouzským politikem Talleyrandem. Dlouhodobý milostný vztah ji poutal v letech 1813 až 1819 s všemocným kancléřem Klimentem Václavem Metternichem, jehož žárlivost těžce nesla kněžniny bohaté společenské styky. Kateřina Vilemína byla třikrát skutečně nešťastně provdána a ze své vůle ukončila všechna manželství rozvodem, což bylo umožněno tím, že byla evangeličkou. Stálo ji to však ohromné finanční odstupné. Úzké přátelství ji pojilo později s knížetem Alfredem von Windischgratz. který byl od roku 1833 „komandujícím generálem v Čechách“ a později neblaze proslul potlačením pražského a vídeňského povstání v roce 1848. Vévodkyně se také v roce 1814 seznámila v Londýně se slavným romantickým básníkem a neúnavným bojovníkem za svobodu utlačovaných národů lordem Byronem. Kněžna Zaháňská, sama bezdětná, poskytla dlouhodobé pohostinství svým schovankám, komtesám z příbuzenstva Kláře Bresslerové, Marii ze Steinachu, Luise Segnoret de Villiers a Emílii von Gerschau, později provdané Binzerové. Luisa a Marie se provdaly v Ratibořicích současně v roce 1829. Marie hluboce zapůsobila na Boženu Němcovou a inspirovala ji k vytvoření literární postavy komtesy Hortensie. V roce 1839 kněžna zemřela. Ještě na začátku našeho století si však pamětníci z okolí Ratibořic vyprávěli o její lidumilnosti a dobrosrdečnosti, ale také o jejích výstředních kouscích a milostných dobrodružstvích. Zdá se, že míra idealizace její postavy v Babičce není tak velká, jak tradičně tvrdívají literární historici. Po její smrti ztratil život v Ratibořicích na svém společenském lesku, i když zámek byl trvale až do druhé světové války letním sídlem majitelů náchodského velkostatku. V roce 1839 se Ratibořice dostaly jako součást náchodského panství dědictvím do vlastnictví Pavlíny, provdané vévodkyně Hohenzollern-Hechingen, sestry kněžny Kateřiny Vilemíny. Pavlína prodala náchodské panství se 113 vesnicemi za 2100000 zlatých roku 1840 německému hraběti Oktaviánovi Lippe-Biesterfeld, od něhož je koupil roku 1842 za 2500000 zlatých vládnoucí kníže německého státečku Schaumburg-Lippe Jiří Vilém. Hrabě Oktavián si při prodeji vymínil na dobu deseti let pro sebe a svou početnou rodinu „svobodný byt na letohrádku ratibořickém“. V šedesátých letech provedli Schaumburgové další přestavbu zámku, tentokrát v pseudorenesančním slohu. Stavební úpravy nezasáhly podstatněji do hmoty stavby, zaměřily se především na interiéry a fasádu. Instalovala se kachlová kamna, hygienické zařízení odpovídající úrovni doby, nově se tapetovalo. Větším zásahem bylo pouze zvýšení přilehlého služebnického křídla o patro. Po přestavbě zámek trvale sloužil za letní sídlo náchodských Schaumburgů, kteří ho vybavili mobiliářem bez větší umělecké hodnoty. Od konce osmdesátých let se celé údolí stávalo velmi navštěvovaným místem v souvislosti s Babičkou Boženy Němcové, turistům však nebyl umožněn vstup do zámku. Za druhé světové války se zámku zmocnila německá armáda a užívala jej ke svým účelům, přičemž interiéry byly poničeny. Po osvobození byl rodině Schaumburg - Lippe zkonfiskován spolu s ostatním majetkem a přešel do vlastnictví československého státu. Vzhledem k významné literární tradici i s ohledem na skutečnost, že první třetina 19. století je nejvýznamnějším obdobím historie zámku, bylo rozhodnuto prezentovat zde veřejnosti formou stálé expozice dobu mládí Boženy Němcové a interiéry pozdně empírového panského sídla z 20. let minulého století. Protože původní zařízení zámku z této doby se až na malé výjimky nezachovalo, vytvořil interiérovou expozici v 1. patře zámku Oldřich Blažíček (1914 - 1985) z mobiliáře pocházejícího ze Sychrova, Hrubého Rohozce, Náchoda, Mnichova Hradiště a jiných míst. Do roku 1976 byl celý areál Babiččina údolí ve správě Okresního národního výboru v Náchodě. V tomto roce správu převzalo tehdejší Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody Východočeského kraje se sídlem v Pardubících - nyní Památkový ústav Pardubice. Současně byl areál vyhlášen národní kulturní památkou. Od začátku osmdesátých let do jara 1991 se prováděla komplexní rekonstrukce zámku souběžně s postupným restaurováním mobiliáře. Tapetováním na jaře 1991 tyto práce skončily a bylo možno provést instalaci interiérové expozice v prvním patře zámku. Oproti předchozí expozici byly provedeny některé změny, týkající se především pánského salonu (v předchozí expozici pokoj pro hosty), salonku (dříve zde byla instalována knihovna, ačkoliv původní knihovna vévodkyně Zaháňské byla ve větších prostorách přízemí a její cenný knižní fond byl v roce 1883 převezen na náchodský zámek, kde splynul s tamnější knihovnou) a nově instalované oblékárny, sousedící s ložnicí kněžny. Místnost, známá pod názvem Sál tří císařů, byla zařízena jako přijímací salon. V podstatných rysech však nová expozice vychází z Blažíčkovy instalace. Ratibořický zámek byl tedy veřejnosti po dlouhém přerušení r. 1991 opět zpřístupněn. V roce 1994 byla otevřena i druhá část instalace - věnovaná době posledních majitelů, rodu Schaumburg - Lippe a jejich příbuzným z dánské královské rodiny. |
||
|
