Městské muzeum (radnice), čp. 30 - jednopatrová raně barokní stavba z roku 1678. Stavitelé: mistr zednický a kamenický Kašpar Klopt z Hradce Králové a mistr tesařský Martin Kocián z Úpice. K původní přední části radnice přistavěl r. 1822 zednický mistr Antonín Wolf novější zadní část.
Radnice čili rathauzy vznikaly teprve ve XIV. Století, kdy samospráva počala se rozvíjeti. V Náchodě připomíná se ponejprv rathúz roku 1491, v České Skalici roku 1586 a v Úpici roku 1669 (dnes muzeum).
Zdá se však, že již dříve používala městská rada úpická některý dům primátorský nebo konšelský na náměstí pro své úřadování, na němž obec dala umístiti věžičku s hodinami, neboť čteme v účtech městských, jich jediný jen a k tomu ještě necelý exemplář z té doby se zachoval a to z r. 1658, který z rukou soukromých od zkázy byl uchráněn farářem Pelhřimovským, zapsáno: „Dáno Jiříkovi Šlosarovi od spravování hodin 12 grošů.“ V radním domě byla také zbrojnice městská, neboť dáno dle týchž účtů od spravování dvou mušketův obecních 15 gr. U radnice byla též šatlava, kam rychtář se servusem provinilce zavírala a do klády dával, neboť zaznamenáno: „Dáno hrnčíři od spravování kámen v šatlavě 36 gr.“ Jinde čteme: „Od dělání klády do šatlavy dáno tesaři 43 g.“ V domě radním byl snad i sklad soli, z níž obec za rok 1658 vzala užitku dle zápisu: z handle soli obecní od slanaře Václava Mikšova 7 kop.
Roku 1669 povolila kněžna Marie Benigna de Aragona obci úpické, aby tato koupila dům Jana Libentolara, z domu rathaus zřídila a v něm panské pivo a pálení šenkovala. A tak tehdy opatrný pan purkmistr a konšelé městečka Úpice koupili dům Libentolarovský se vším k němu příslušenstvím i s rolemi a pustinou v Sedloňovicích od Doroty, vdovy a sirotkův po neb. Janovi Libentolarovi k ruce celé poctivé obce městečka Úpice za sumu peněžitou dle učiněné smlouvy 350 kop míšenských. K statku tomu náleželo 38 korců a 3 1 věrtele orného pole a luk mimo 4 korce pastvin.
Hospodářem v domě radním ustanoven byl roku 1671 Matouš Bureš. Koupený dům sloužil za radnici, kde již roku 1672 revidovány účty kostele úpického a záleského, kdežto role dílem obec odprodala, dílem sama užívala nebo pronajímala lidem pod úrok. Ostatní pozemek u radnice postoupen byl roku 1698 na nový hřbitov a kapli sv. Michala.
Dům radní stál v rohu rynku o samotě, ale při skupině domů a krámů, kde byl i farní kostel, fara, škol, hřbitov. Městiště jeho bylo dosti značné, ale průčelí úzké a stavba nebyla vhodná pro potřeby veřejné. Byl to dům sousedský, v jehož držení bývali sedláci i řemeslníci. Radnice byla pokládána za chloubu a ozdobu města, proto starala se obec úpická o její větší a příhodnější stavení, aby výstavba radního domu a jeho výzdoba byla v souhlasu s významem jeho. Měšťané úpičtí nakládali na radnici jak mohli a rozšiřovali ji, jak bylo potřeba, majíc na mysli i zvýšení důchodu z domu.
Stavba nového domu radního na míst ...
|
- Galerie úpické rodačky Julie Wintrové - Mezerové - Julie Winterová - Mezerová se narodila před sto lety, 28. února, v Úpici. Její matka Marie pocházela z rodiny úpického perníkáře Kristiána Prouzy, otec František Winter, textilní úředník, se přiženil do Úpice ze Stárkova. Malířčina rodná chalupa stála až do šedesátých let našeho století na Podměstečku, jak se tehdy říkalo hlavní úpické ulici Pod městem. I když Úpice už tehdy procházela rychlým průmyslovým rozvojem a do města přicházelo za prací stále více lidí, na Podměstečku jako by se život zastavil.
"Malé přízemní chalupy se sedlovými střechami obklopené stísněnými zahrádkami s malým hospodářstvím se střídaly nepravidelně s objemnějšími, většinou patrovými kamennými staveními městského typu. Městečko mělo svou soustavnou zástavbu prakticky teprve na náměstí. Tam byly soustředěny také všechny důležité budovy - obecní soud, pošta, škola, fara a kostel." (Jan Kábrt)
Město nemělo vodovod, náměstí bylo osvětleno petrolejovými lampami. Elektřina byla zavedena až roku 1903; k osvětlení se používaly obloukové lampy. Na místě rodné chalupy Julie Winterové - mezerové je dnes v proluce proti nové úpické radnici památník obětem totalitních režimů, na místě sousedního domu malířčina dědečka Kristiána Prouzy, na jehož krám vzpomíná Karel Čapek v Anglických listech, byla postaven městský dům. Domek rodičů v ulici nesoucí jméno Julie W. Mezerové byl po její smrti 2. května 1980 prodán a přestavěn.
Dětství a mládí Julie Winterové bylo šťastné, stejně jako celý rodinný život rodičů. Prožívala je v Úpici jako mladší vrstevnice sourozenců Čapkových. První její částečné odloučení od domova znamenalo až studium na dívčím lyceu v Hradci Králové, které absolvovala v roce 1910. V letech 1910 - 1914 studovala na ženském oddělení Uměleckoprůmyslové školy v Praze u profesorů Beneše, Krostové a Schussera všeobecné malířství. Protože však finanční situace rodičů za první světové války nedovolovala, aby se dále vzdělávala na tzv. speciálce Uměleckoprůmyslové školy, složila v roce 1914 státní zkoušku a stala se profesorkou kreslení pro střední školy. V roce 1919 se provdala za akademického architekta Aloise Mezeru a konečně od roku 1921 se mohla plně věnovat malířství.
Díky talentu a příkladné tvůrčí píli získala Julie W. Mezerová brzy uznání doma i za hranicemi. V Praze se stala zakládající členkou Kruhu výtvarných umělkyň, zúčastnila se výstav v Brně, Olomouci, Plzni, Mladé Boleslavi, Mělníku, Náchodě, Moravské Ostravě a ve Zlíně. Samostatně vystavovala v Topičově salónu v Praze a Hradci Králové.
Velkého úspěchu dosáhla před druhou světovou válkou v centru světového malířství, v Paříži. Poprvé zde vystavovala spolu s dalšími československými malířkami v malé Fabrově galerii v roce 1927 a uspěla. Je zajímavé, že tato výstava dala podnět k uspořádání reprezentační výstavy československého umění v muzeu Jeu de Paume roku 1935, na které se kromě už v Paříži známých malířů Kubína, Karse, Mezerové a Kupky přestavili především Šíma, Čapek, Zrzavý, Kremlička, Špála, Filla a Dvořák.
Dveře do nejprestižnější pařížské galerie, Podzimního salónu, jí už v roce 1927 otevřely dva malé obrázky květin z našeho kraje - Prvosenky a Jahůdky. V letech 1927 - 30 se Julie W. Mezerová stala v Paříži členkou Salónu neodvislých a Salónu francouzského umění, roku 1931 Salónu des Tuileries a roku 1937 Podzimního salónu. V zahraničí vystavovala ve Vídni, Nizze, Moskvě, Bělehradě, Záhřebu, Sofii a Buenos Aires.
Když se Julie W. Mezerová vracela na vrcholu svých tvůrčích sil v roce 1938 domů do Čech z jednoho z četných pobytů v Paříži, netušila, jak těžké bude se do Paříže vrátit. Naše vlast byla tehdy bezprostředně ohrožena německým fašismem, stejně jako evropská civilizace a demokracie. Za války se stalo Julii W. Mezerové rodné Úpicko s nedalekými Jestřebími horami a Babiččiným údolím jediným inspiračním zdrojem a jistotou, nejinak tomu bylo i po válce. Po odchodu rodičů a po manželově smrti zazněl podhorský kraj, rozšířený znovu o Krkonoše, v její tvorbě ještě silněji a naléhavěji. Žila střídavě v Praze a v Úpici a v jejím pražském a úpickém ateliéru rozkvétaly každoročně desítky pláten květin podhorské a horské přírody.
Julie W. Mezerová malířsky objevila Úpicko a Jestřebí hory nad Malými Svatoňovicemi, ráda malovala krkonošskou přírodu, obrazy z cest a nevyhýbala se ani figurální tvorbě. Především však vynikala jako malířka květin. Malovala jen od jara do zimy, v zahradě, na mezích, loukách a u polních cest, prosté a neokázalé, bojující o místo na slunci. Mistrně uměla vystihnout charakter květin a pomocí jednoduché kompozice barev a tvarů vnést do změti travin, stonku a listů na svých obrazech kázeň a řád. Pokorně se při tom podřizovala přírodě, aniž by se zpronevěřovala svému osobitému prožitku a charakteristickému výtvarnému stylu. Železná opona, rozdělující po roce 1948 Evropu na západní a východní, znemožnila Julii W. Mezerové na dlouhá léta kontakt se světem a téměř zabránila vystavovat v zahraničí. Přesto tvrdošíjně posílala každý rok dva až tři obrazy do pařížského Podzimního salónu, a když to dovolila situace, vystavila obrazy v Salónu malířek, sochařek a dekorativních umělkyň v Paříži nebo na výstavě malířů a sochařů v Amiens. V roce 1972 se účastnila výstavy 8. velké ceny Azurového pobřeží v Cannes a porota ji zařadila mezi "velké finalisty". V Československu uspořádala Julie W. Mezerová v poválečném období souborné výstavy v Úpici, Trutnově, Praze, České Skalici, v Karlových Varech, Žamberku a mnoha dalších výstav se účastnila.
Julie W. Mezerová zanechala rodnému kraji rozsáhlý soubor obrazů. Část jich odkázala ještě za života Městskému muzeu v Úpici a Muzeu Boženy Němcové v České Skalici. Tyto obrazy byly také za jejího života v Úpici a přechodně v ratibořickém zámku vystaveny. Po malířčině smrti byly oba jmenované soubory ještě rozšířeny o další obrazy, kresby a hmotné památky z malířčiny pozůstalosti. Stálá galerie s ideálně rekonstruovaným malířčiným pražským ateliérem a některými dalšími památkami je od roku 1990 součástí expozice Muzea Boženy Němcové a Textilního muzea v České Skalici.
- Národopisná expozice - Historie města.
|
