|
 |
 |
 |
|
 |
 |
 | |  | |  | |  | |  |
|
|
 |
   |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
   |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Velehrad, patřící k nejvýznamnějším poutním místům na Moravě, je především úzce spojen s tradicí cyrilometodějskou. Kult slovanských apoštolů, spolupatronů Evropy, sv. Cyrila a Metoděje, činí z Velehradu pojem známý daleko za hranicemi našeho státu. Už ve středověku (na přelomu 13. a 14. století) byl Velehrad spojován s metropolí prvního velkomoravského arcibiskupa sv. Metoděje i s politicko-správním ústředím Velkomoravské říše v 9. století. Velehradská tradice a cyrilometodějský kult byly prohloubeny v době barokní, a zejména pak v období národního probuzení v úzké souvislost s miléniovými oslavami cyrilometodějských výročí ve 2. polovině minulého století. V důsledku významných archeologických nálezů a moderního historického bádání se neobejdeme bez určitých oprav středověké velehradské tradice i zpřesnění lokalizace velkomoravského ústředí. Jádro tradice a její spojení se širší oblastí Uh. Hradiště, Starého Města s okolím, včetně Velehradu, zůstává však nedotčeno. Velehrad byl nositelem velkomoravské tradice a nejvýznamnějším místem cyrilometodějského kultu u nás dávno před zahájením archeologických výzkumů a zůstává jím v plném rozsahu i dnes. Počátky současného Velehradu sahají však teprve na začátek 13. století, kdy zde vznikl první cisterciácký klášter na Moravě. Z iniciativy olomouckého biskupa Roberta (1201 - 1240) založil moravský markrabí Vladislav Jindřich klášter v blízkosti vesnice Veligradu, od níž byl odvozen i jeho název. Veligrad je místně totožný s dnešním Starým Městem, kde archeologický výzkum prokázal rozsáhlé obchodní a výrobní středisko – předhradí, náležející ke knížecímu hradu, který předpokládáme v těsném sousedství, na někdejším ostrově v řece Moravě, na němž v roce 1258 vzniklo královské město Nový Velehrad, později nazvané Hradiště (od 17. století Uh. Hradiště). Rozsáhlý komplex cisterciáckého kláštera, vybudovaný v pozdně románském slohu s vlivem rané gotiky, byl dokončen ve 40. letech 13. století. Klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie na počátku jeho výstavby slavně posvětil biskup Robert 27. listopadu 1228. První pohroma postihla klášter v 15. století, kdy jej v lednu 1421 zničili a vypálili moravští husité. Následující léta nejistoty a značného hospodářského poklesu, zapříčiněného rozchvácením nebo zastavením klášterního majetku, nedovolily konventu odvrátit ani přirozenou devastaci poškozených staveb. K obnově kostela došlo po více než 150 letech za opata Ekarda ze Schwoben v letech 1587 – 1592. Raně barokní přestavbu klášterních budov provedl v letech 1629 – 1635 opat Jan Greifenfels z Pilsenburku. Současnou podobu získal velehradský klášter na přelomu 17. a 18. století, Bezprostřední příčinou k přestavbě se stal v roce 1681 požár. Po nezbytných opravách konventu zahájil v roce 1685 opat Petr Silavecký obnovu klášterního kostela, v níž pokračovali jeho nástupci opati Bernard Kašpárek,Florián Nezorin a Josef Malý. Přes radikální zásahy uchoval si kostel ve svých proporcích a půdorysném schématu charakter románsko-gotické stavby. Dvě řady pilířů západního trojlodí nahradily mohutné zděné příčky s pilastry, které rozdělily někdejší boční lodě na 14 samostatných postranních kaplí, z nichž 10 má oltáře a pod podlahou krypty. Výstavba krypt pod kaplemi a presbytářem souvisela ze zvyšováním podlahy kostela, aby se tak dostala do stejné úrovně s klášterem a terénem venku, který se za poslední století navážkami a planýrkami zvýšil o dva metry. Střední loď a křížení byly rovněž zasypány stavení sutí. Kostel byl zkrácen zbořením předsíně (asi už v 16. století) a západního průčelí celkem o 14 m. Odstranění západního průčelí s románským ústupkovým portálem a snížení délky ze 100 m na 86 m patří k nejcitelnějším zásahům do jeho původní podoby. Nové průčelí opatřil stavitel dvěma věžemi. Nad křížem lodí byla po snesení vysoké renesanční věže vystavěna kupole krytá nízkou lucernou. Generálního projektanta barokní přestavby velehradského kláštera neznáme a otázkou je, zda v tomto smyslu na Velehradě vůbec nějaký působil. Podle slohové kritiky lze tuto významnou barokizaci přisoudit, alespoň podle charakteru barokních fasád, předního architektu 2. poloviny 17. století na Moravě Giovanni Pietro Tencalovi. Na vnitřní výzdobě kostela pracovala řada umělců, z nichž známe jménem jen některé. Ještě před rokem 1700 pracovali na Velehradě kameník a mramorář Ondřej Allio, sochař Michael Mandick, malíři Paulo Pagani a Michaela Willmann. Po menším požáru v roce 1719 připadl zvláště opatu Malému úkol obnovy a dokončení velkolepého díla. Pro rozsáhlé plastické práce vnitřní výzdoby byl získán hlavní představitel sochařů a štukatérů přicházejících tehdy na Moravu z Itálie Baldassare Fontana. Jeho nové pojetí dekoru, který se více váže na malířskou výzdobu než na architekturu, nové komponování volné sochy v rámci sochařské výzdoby interiéru jako celku, jakož i konstrukce architektury oltářů podle římského vzoru, vtisklo kostelu definitivní barokní podobu. Z dalších umělců známe ještě mramoráře Jana Hagmüllera a dva brněnské malíře Jana Etgense a Františka Ignáce Egsteina, jimž je připisována fresková výzdoba bočních kaplí a klenby. Za posledního opata Filipa Zurého působil ve velehradském klášteře malíř Ignác Raab, od něhož pochází většina velkých oltářních pláten. Druhým svěcením velehradského kostela 2. října 1735 byla v podstatě dokončena jeho 50letá přestavba. Výstavba klášterních budov, zejména v nádvoří proti kostelu, pokračovala až do 2. poloviny 18. století. V období církevních reforem rakouského císaře Josefa II. byl v roce 1748 velehradský cisterciácký klášter zrušen. Od té doby začal klášterní kostel plnit funkci kostela farního, ačkoliv fara byla úředně zřízena až v roce 1825. Nepřízeň doby a nedostatek finančních prostředků zapříčinily značné zchátrání objektů i vnitřní výzdoby kostela. Následky tohoto pustnutí byly v nejnutnější míře odstraněny až v letech 1863 – 1885. V roce 1890 se klášter vrátil ke svému původnímu určení, když jej získali jezuité ke zřízení koleje a později řádového gymnázia. Po zrušení koleje v roce 1950 slouží klášterní objekty od roku 1953 ústavu sociální péče Vincentinu, Jezuité se na Velehrad opět vrátili v roce 1990. Původní barokní lesk vrátila velehradskému kostelu až rozsáhlá restaurace v letech 1953 – 1939 spojená s odvodněním celého klášterního areálu a objevením pozůstatků středověkého cisterciáckého kláštera, které lze zhlédnout v přístupném lapidáriu. |
||
|
