|
|
 |
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
|
 |
   |
|||||||||
|
|||||||||
   |
|||||||||
|
|
 |
|
|
|
|
|||||||
Byl jednou čas, že česká země byla pouští a liduprázdná. Po všech jejích částech rozkládaly se husté lesy, v nichž nebylo jiného zvuku než řvaní zvěři, bez překážky přebíhající, krákání a veselé švitoření ptactva, jež se ještě čižby a nástrahy nelekalo, a bzučení včel, které sladkost kvítek země dítek snášely do brtí svých v dutinách poloshnilých dřev. Ještě nebyla lidská noha vkročila do tichosti tmavých lesů, v nichž mech a vysoká mrť dusily každý krok, tím méně ruka lidská radlicí rozrývala nepoddajnou zemi, a stáda zvířat, jež měla jednou sloužiti člověku, proháněla se v pravé zvůli po paloucích a luzích, bujným křovím a lupením a trávou zarostlých. Vody tu bylo zdravé veliké množství a v nich ryb všelijakých a krotkých mnoho. Ale jednoho času měnilo se to všecko. Lesy roz ...
Minula léta, minuly věky. Modlitba prvních Čechů vyplňovala se, když jich všude přibývalo. Ale čím hlouběji vnikali mezi lesy, tím méně bylo mezi nimi řádu. Silný tiskl slabého a bohatí křivdili chudým. I byl té doby muž jeden jménem Krok, který sídlil na hradě svém Krokově neb Krakově, hojně jsa nadaný statky pozemskými, dvory, rolemi, lukami, povahy spravedlivé a poctivé. K němu utíkali se ve svých radách všichni pronásledovaní, a poněvadž hlas jeho mnoho vážil v tom lidu, neměl ani bohatý té mysli, aby mu odporoval. Tedy Krok jako soudce volal strany před sebe; žádnému neublížil, nýbrž každému nalezl po právu. Tedy byla země za něho upokojena, a řád a právo platily všudy. Tento moudrý muž měl tři dcery, rovněž moudré, ne-li moudřejší; jistě však byly moudře ...
Jednoho času povadili se dva zemané o majetek, že si vjeli do vlasů, brady sobě škubali a do nosů si šňupky dávali. U veliké zlosti a s velkým křikem přiběhli do hradu Libušína do dvoru kněžnina, a křičíce každý, že on je práv, žádali kněžny, aby je rozsoudila. Libuše právě hověla si na měkkých peřinách, jen na loket jsouc podepřena. Když vyslyšela žaloby s velkou vášní pronesené, dala spravedlivému za pravdu a vinného kárala. Tu ten, uslyšev z něžných úst dívčích své pokárání, několikráte ježatou hlavou zatřásl, a třikráte holí svou o zemi udeřiv, tato slova z úst vypustil: "O křivdo mužům nesnesitelná! Žena lstivě koná mužské soudy, ač na stolci sedíc, málo má rozumu, tím méně však, ležíc na peřinách. Neb každý to ví, že žena má dlouhé vlasy, ale krátký rozum. To mě trudí ...
Jednoho dne, když stála Libuše s Přemyslem a staršími lidu ve dvoře svém, ukázala prstem k východu slunce a pravila: „Vzdálí, co by za den došel, je místo v lese, které na půlnoc odděluje rokle, na jižní stranu odděleno je od hory ještě vyšší, a to místo jako opyš úží a snižuje se k veliké řece. Tam když přijdete, najdete člověka, an teše ze dřeva práh. Pro ten práh jmenujte místo to Prahou, neb jako knížata a lidé silní jako lvové proti prahu sklánějí hlavu, aby nenarazili, tak i ten hrad, kterýž tam bude postaven, první bude ve vší zemi a všechny ostatní hrady hleděti k němu budou jako přednímu stolci.“ I poslal Přemysl hned lidi, aby místo budoucí Prahy našli, a když všecko se shodovalo, jak Libuše předpověděla, postavil hrad, budoucí sídlo svého královského rodu. &nbs ...
Když Libuše panovala, dívky měly mnohem větší volnost než potom. Nebylo mezi muži a ženami, co se týče zaměstnání, žádněho rozdílu, a proto dívky tak dobře se cvičily v bojování jako mladíci a po lesích štvaly plachou zvěř tak obratně jako každý jinoch. Tehdy žádná nečekala, až muž přijde a ji za manželku pojme, nýbrž každá sama volila si muže, který se jí líbil. Tu pak sebralo se po smrti Libušině množství dívek, které o pouta manželství nestály, na vysokou horu, a postavivše tu dřevěný hrad, daly mu jméno Děvín, jako by říkaly Dívčí hrad. Jinoši pak, kteří marně čekali na vyvolení, rozzlobili se z toho tak, že ihned si postavili také hrad na skále mezi chrastím, která od Děvína byla daleko jen na zatroubení. Proto se hradu říkalo Chrasten, ale když byl později sídlem kníže ...
Byl muž jeden jménem Vojtěch, jenž maje bydlení své na Moravě ve velkých lesích, tu sobě živnosti dobýval, uhlí pále. Na hůrce mezi vysokými horami měl chaloupku, ve které chléb a jiné potřeby choval a přespával. Když pak si živnosti své hleděl a nečasto doma býval, naučil se do té chaloupky velký zubr - neb tehda u nás dosti bylo zubrů, medvědů a vlků - a chléb a jiné věci, které mu byly pamlsky, požíral. Vojtěch dlouho nevěděl, kdo mu to dělá; aby chaloupku zavřel, k tomu ani neměl zámku, poněvadž lidé nekradli a ještě se nikde nezavíralo. Když však nějaký čas na svého nepřítele péči měl a poznal, že mu zubr krade, umínil si, že ho zabije. I stalo se jednou, když za svou chaloupkou smrček utínal a osekával, že zubra jdoucího do chaloupky ucítil, takže věda o něm, tiše se s ...
Šestý kníže po Přemyslovi byl Neklan, jenž sídlíval na Levém Hradci. Té doby panoval nad Lučany Vlastislav, kníže velmi udatný a přitom lstivý, jenž každou bitvu vyhrál kromě té poslední, nešťastné. S Čechy nejednou válčil, a poněvadž vždy vítězil, tak byli sklíčeni na Levém Hradci, že se i toho obávali, aby hrad tento v jeho moc nepadl. Postavil sobě Vlastislav nový hrad zvaný Vlastislaví na pomezí dvou kmenů, Děčanů a Litoměřiců, aby je odtud udržel v pokoji; neb ty dva národy Čechům pomáhaly. Až i jedné chvíle tak zbujněl ve své hrdosti, že se chtěl pokoušeti o knížectví české. Vyslal posla po všem knížectví luckém s mečem a vzkazoval všem poddaným svým, aby každý, kdo by tělem přesahoval výšku meče, ihned zbrojně vytáhl pod hrdla ztracením. Když pak veliké vojsko se sešl ...
V Lučanech byla bába, která měla pastorka jménem Straba. I ten připravoval se k boji, když Vlastislav chtěl táhnouti na Čechy. Poněvadž pak bába byla hadačkou a čarodějnicí, pravila ke svému pastorkovi: "Vím vaši bídu, Strabe, neb není vám jinak souzeno, než všichni že zhynete. Ty však, synku, chceš-li svůj živůtek zachovati, poslyš mé rady a jinak nečiň. Když vejdeš v boj, prvnímu, který tě potká, dej oštěpem sotku, a chutě vezma meč, ihned mu uřež uši a schovej do tobolky. Pak udělej před sebe k zemi to znamení mečem, jako bys ťal jednou mezi nohy a podruhé napříč. Pak ale, kdyby se kdovíco dělo, nestyď se běžeti, nýbrž utíkej, co tě nohy ponesou." Tehda lidé neradi z boje utíkali, nýbrž jsouce mysli tvrdé, neústupné, setrvali, až buď padli, nebo zvítězili. Tak to udělali ...
Po bitvě turské Neklan s Čechy vešel do země Lucké, a opanovav ji všechnu se všemi hrady a vesnicemi, jal se nad ní panovati. Mezitím našel se Vlastislavův mladičký syn, sličné pacholátko, které bylo schováno u jedné babičky a strachem jen se chvělo, když přivedeno bylo ke knížeti. Ale Neklan jsa pán dobromyslný, který nerad ubližoval, slitoval se nad pacholetem, a postaviv při Ohři hrad Drahouš, učinil vladařem jeho Srbína jménem Durynk a rozkázal mu, aby knížecího syna ctně u sebe choval. Tak si myslil, že nejlépe bude opatřeno dobyté knížectví, aby lidé nemohli tíhnouti k mladému pánu. Avšak Srbín byl zlý a nešlechetný muž, který pachole sobě svěřené ukrutně o život připravil. Myslil si, zhubí-li dědice, že se stane pánem toho kraje. Jednou vedl pachole na Ohře zamrzlé, j ...
Svatopluk, velký kníže moravský, byl panovníkem udatným a svým sousedům na postrach. Maje tři syny a obávaje se, že nebudou živi ve svornosti, rozdělil říši na tři části a každému synovi jedno knížectví přidělil tak, aby nejstarší byl velkým knížetem a ostatní dva jemu podřízeni byli. A když tak podle rozumu svého opatření náležité učinil, usmyslil si ještě poučiti je příkladem takovým, aby mu každý v duchu za pravdu dáti musel. Dal si tedy přinésti tři hrubé pruty, a svolav syny své, svázal je a nejstaršímu podal, aby je zlomil. Když tento přelomiti jich nemohl, dal je druhému do ruky, aby svého štěstí zkusil, a když ani tento nic nedokázal, ještě třetímu, který jich také nezlomil. Poté rozvázav pruty, každému ze synů dal po jednom, aby je rozlámali. Když to každý z nich sn ...
Svatopluk, kníže moravský, nezemřel na svém dvoře; nýbrž zmizel jednou ve vojště svém a žádný ho potom nespatřil. Zle tížilo jej svědomí, že se nevděčně zachoval k císaři Arnulfovi, kmotru svému, jenž mu pomohl ke vládě nad Čechami a Slovenskem. Tedy o půlnoci, posadiv se na koně, vytratil se z ležení a jel až na místo řečené Záboř, ve velkých a širých lesích ležící. Tu totiž prodlévali tři nábožní poustevníci, kterým byl Svatopluk postavil kostelík. Přišed na místo, zabil v houští koně svého, a zahrabav meč a odloživ knížecí roucho, vzal na se roucho poustevničí. S podivením patřili poustevníci na nového druha, jehož nikdo neznal. Dokud živ byl, nikomu neprojevil, kdo je, ale když poznal, že se hodinka jeho blíží, ihned řekl, kdo je, a pokojně a v bázni boží zemřel. &nbs ...
Svatá Lidmila, vdova po Bořivojovi a matka knížete Vratislava, a Drahomiř, vdova po témž Vratislavovi, dobře se nesrovnávaly, a Lidmila vidouc, že s ní Drahomiř dobře nesmýšlí, uchýlila se na hrad Tetín. Po nějakém čase ukládala Drahomiř o ni, aby ji usmrtila. Přemluvila Tumana a Kovana, dva ze svých věrných, aby vezmouce lid zbrojný, vedrali se na Tetín a Lidmilu zavraždili. Když pak se připozdívalo, vloudili se vrahové na Tetín, a obstoupivše dvůr Lidmilin, čekali, až se setmí. Tu teprve ti dva vrahové, vzavše jen něco málo lidí, vyrazili dveře do komory, v níž Lidmila ulehla, na smrt ulekané tím náhlým přepadením strhli závoj s hlavy, a zatáhše jej okolo hrdla jejího, udusili ji. Když se to stalo, uvázala se Drahomiř v Tetín, ujala se všeho roucha drahého, svrchků a dobyt ...
Boleslav, bratr svatého Václava, nazýván byl Ukrutným, poněvadž nikdy neupouštěl od své vůle a neštítil se ani ukrutenství, aby vůli svou provedl. To první poznali Pšované, jeho poddaní. Neb když se mu nelíbilo na Pšově přebývati, obeslal starší z lidu, a doved jich na pole u řeky Labe, pravil: "Jest má vůle a káži vám, tuto abyste mi založili hrad, ale ne takový, jako děláváte, s dřevěnými ploty, nýbrž vůkol a vůkol s hradbou ze samého kamene." Zhrozili se toho starší a reptali hlasitě: "Naši otcové nikdy nic takového nedělali a my ani neumíme takových hradů dělati, a kdybychom i uměli, nechceme." Jen to pravili, tu kníže rozlítil se velice; dobyv meče a uchytiv toho, který stál první, za pačesy, jednou ranou mu hlavu uťal. Když to viděli ostatní, ihned padli na kolena a p ...
Zlí rádcové dali vnuknutí Boleslavovi, aby se bratra svého zbavil. Tehdy pozval Václava k sobě do hradu Boleslavě na den posvěcení chrámu, poněvadž tu byla cerekev svatého Kosmy a Damiana. Přijel tedy Václav, obcoval mši svaté a pak se strojil, aby odjel domů. Tu přistoupil k němu Boleslav a zdržoval ho řka: "Proč chceš odejeti, bratře? Hle, vína a medoviny mám hojně u sebe." Tedy se dal Václav přemluviti a zůstav vsedl na koně a hrál si s dvořany Boleslavovými. Ačkoli mu služebníci jeho říkali, že jej chce Boleslav zavražditi, nevěřil tomu a zůstal; a tu celý den pili a veselili se. Když pak přišla noc, sešli se ti, kteří Boleslava naváděli, ve dvoře Hněvsově, a pozvavše k sobě Boleslava, radili se o tom, kdy a kde by ohavný skutek provedli. I vidělo se jim nejlépe provésti ...
Mezi panskými rody za prvních Boleslavů prvním rodem byli potomci Vršovi neboli Vršovci. U veliké jsouce přízni u knížat, nejen dosti zlého se natropili, nýbrž i Boleslavovi III. ke mnohému zlému skutku radili. K nešlechetnostem jich také patří čin, jak o Jaromíra, bratra Boleslavova, uložili. Kochan, vladyka jejich a hlava vší nepravosti, vylákal Jaromíra do lesů, kdež se nachází nyní Veliz, na lovy a tajně se svými se smluvil, že Jaromíra zavraždí, aby jim nebyl v cestě, kdyby některý z Vršovců měl se státi knížetem. I rozpálivše se pitím, vložili ruce na svého pána, a svázavše jej, položili nahého naznak a za ruce a nohy přivázali jej k dřevěným kůlům, jež vrazili do země. Potom vsedše na koně, po těle jeho se projížděli, hbitě křepčíce. Ale věrný sluha jeho Dovora, jenž ...
Když Pánbůh dopustil na Čechy, že se zmocnil jejich země Měšek (Boleslav), kníže polský, utekl Oldřich Přemyslovec do Němec. Hledal tam pomoci u císaře, ale nejen že jí nenašel, nýbrž přišel do vězení. To se stalo tak, že Měšek poslal k císaři a sliboval mu zlato a stříbro, jestliže Oldřicha spoutá a uvrhne do vězení. Avšak po nějakém čase Oldřichovi pomohli Kristus pán a svatý Václav, že se z vězení dostal a zase do Čech se navrátil. Odebral se na hrad Dřevič, maje tu své věrné, a aby bez velkých bojů opanoval hrad Pražský, takto věc svou zařídil. Vybral si z bojovníků svých jednoho věrného a nařídil mu, aby vejda do hradu Pražského v noci, zatroubil a nepřítele nepřipraveného vystrašil. Muž ten udělal to tak, jak kníže kázal. Nočního času, když bylo ticho největší, vystoup ...
Oldřich kníže rád lovíval po lesích a daleko zajížděl. Když jednoho dne, vraceje se z lovu, skrze ves jednu jel, zastavil se na návsi, uzřev dívku kmetičnu, která prala bílé roušky u studánky. S velkým zalíbením hleděl na postavu její sličnou, bělost pleti a stydlivý mrav, a očima ji pozoruje od hlavy až k patě, pocítil v sobě dychtivost učiniti ji svou manželkou. Když pak maličko byl potrval, promluvil: "Medle, dobrá dívko, rci, čí jsi dcera a jak tobě říkají?" "Jsem Božena, dcera Křesynova," odpověděla dívka, studem se rdíc. Poněvadž úmyslů svých neodkládal, poslal z Prahy pro ni a dal se s ní oddati. I nebylo veselí, jako bývalo u bohatých nevěst, a po nevěstě nepřivezena skvostná roucha ani zboží nastřádané, avšak mladá kněžna darovala Oldřichovi a národu českému mnohem větší poklad, t ...
Když panoval kníže Křesomysl, velice se povzneslo rýžování zlata. Knížeti vycházel z toho velký užitek a rýžovníkům a kovkopům také se práce jich lépe vyplácela než polní práce; proto také hrnuli se lidé k horám kopat stříbra a zlatého písku, zanedbávali pole osévati a z toho povstávaly hlad a nouze. Páni tedy sjeli se na knížecím dvoře a tu žádali knížete, aby kovkopům zapověděl zlata a stříbra hledati a poručil, aby raději pole osévali. Kníže jim dával za pravdu, dokud u něho byli, ale když odešli, žádost jejich dal v zapomenutí, poněvadž ten nedostatek chlebů nebyl osobě jeho na škodu. Když tedy kníže přípovědi své nesplnil, páni velice byli tesklivi, zvláště Horymír, muž statečný a moudrý, který měl sídlo své pod Úsinami (Housinami) horami, ve vsi Neumětelích. Poněvadž o ...
Před dávnými dobami vpadl do dech zuřivý nepřítel pále a pleně. Češi utíkali před ním do lesů a hor, aby se tu skrývali, a kdyby bylo potřeba, z hradišť se bránili. Učinil tak i Zdeněk Zásmucký, sebrav drahně lidu, s nímž obsadil Blaník, a tu se ohradil náspy z kamení zdělanými. Marně na ně nepřítel hnal útokem, marně se pachtil po strmých bocích hory, i když tyto překonal, bránily mu hradby a chrabrost obležených. I vrátil se nepřítel s mocí ještě větší, a vystřídav všechny své bojovníky v kolikerých útocích, konečně obležené tak unavil, že podlehli. Všichni byli zbiti, pokud již nepadli v boji, a dobytek a poklady, kteréž tu chtěli uschrániti, dostaly se vítězům. Když pak za nějaký čas přátelé padlých sem přišli, aby jim prokázali poslední čest, nemálo se divili, nevidouce ...
U Dušník za Bílou horou je pahrbek řečený Homole, na němž stojí kostel svatého Jiřího, božího bojovníka a ochránce všech udatných mužů. Ale vždycky ta homole tu nebývala, nýbrž byl čas, kdy tu byla úplná rovina. Tehda tu panoval mocný pán, který své poddané utiskoval. Za to zdvihli se proti němu, jali ho a takto ho pokutovali: Do země vražen hrubý kůl, k němu přivázán pán i s koněm, an na něm seděl, a každý z poddaných byl povinen nabrati do klobouku země, a jí okolo kolu nasypati, až by kůl s koněm i s pánem byl pokryt zemí. Jak si řekli, tak udělali. Pán mužně patřil na zemi přibývající, pokud jen koně zakrývala; když však mu sahala pod bradu, vzdychl si, že mu opustiti svit sluníčka, zelený háj s jeho rozkoší i se vším, co ho na světě těšilo, a bolestnou smrtí zemříti. Tr ...
Blahoslavený Ivan narodil se v Uhrách a pocházel z příbuzenstva svatého Štěpána. Ačkoliv tedy dosíci mohl cti a hodností, přece těmi a takovými věcmi světskými opovrhl a ustanovil se na tom, že o samotě bude jedině Bohu sloužiti. I ušel z domova a dlouho přebýval na nějaké poušti. Mezitím ho bratři jeho dlouho, ač marně hledali. Konečně desátého roku šli tou pouští lidé a poznavše ho předstoupili před knížata, bratry jeho, řkouce: "Ubírajíce se tou a tou pouští, našli jsme nějakého člověka a nevíme, kdo je a co je; avšak že jsme slyšeli, že takového člověka hledáte, vám to poslušně oznamujeme." Tedy se knížata s těmi sedláky na cestu vydali, aby zvěděli, je-li ten cizí člověk jejich bratr, anebo není. Tu když se blížili a svatý Ivan se domníval, že by to mohli býti bratři je ...
V kostele svatého Jana Křtitele na Skále v jeskyni, kde svatý Ivan byl pochován, ležel kámen se skvrnami rudými jakoby od zaschlé krve. O tomto kameni si staří zbožní Čechové vypravovali tuto pověst: Svatý Ivan byl u veliké lásce u knížete Bořivoje a kněžny Lidmily, kteří bydleli na hradě tetínském, když on přebýval v lesích u Dobříše. Na prosebnou žádost kněžninu vydal se jednou svatý Ivan, aby ji navštívil; ale když vyšel, zase si smyslil, že by na obyčejné cestě potkával lidi. Proto bral se cestou křivolakou po dolech a houštích, takže si jen cestu prodlužoval. A tak se unavil velice tou cestou, že se téhož dne nemohl vrátiti domů, nýbrž zůstal přes noc na Tetíně. Ale tu nikdo k němu nesměl, leč jen kníže a kněžna, kteří s ním nábožně rozmlouvali. Nazejtří, jakmile se roz ...
V Krumlově a v Jindřichově Hradci jsou staré obrazy, na nichž se spatřuje starý pán, an dělí své syny, dávaje každému erb a jinému jiný a přece stejný, a jak synové s družstvem svým vesele se rozjíždějí ke svým sídlům. Ten starý pán nazýval se Vítek z Prčice a z daru božího vládl hojnými statky pozemskými jakožto kmet a pán zemský. Maje syny vzrostlé, ještě za živobytí svého je podělil díly otcovskými a bratrskými a každému z nich odkázal růži, svoje znamení erbovní, ale v rozličných barvách, aby se potomci jejich, ač jednoho rodu, lišili. Nejstaršímu Jindřichovi dal modrý štít a zlatou růži, druhému Vilémovi stříbrnou na červeném štítě, třetímu Smilovi modrou v zlatě, čtvrtého jménem Voka při růži červené a bílém štítě zanechav. Pátý syn Sezima sice nebyl z téhož manželství pošlý, ale že ...
Staří Čechové nejen dobře uměli bojovati, ale i kvasiti, když se někde sesedli, a tu takové posedění nemělo tak hned konce. Druh druhu připíjel půlku, a ten, kterýž tak byl poctěn, druhou polovici dopíjel. Chyba však bylo, že ty kvasy tak dlouho trvávaly, až se podnítily zlé žádosti, a že nezřídka slovo neb dvě bývala příčinou, proč došlo ke svárům a půtkám. Druhdy některý byl zmrzačen, druhdy jiný byl proboden, že v krátkém čase zemřel. Litoval té věci nábožný pan Oldřich z Hradce, jenž byl královským číšníkem a podkomořím. Kdykoliv tedy páni u něho bývali na přátelském posedění a již poslední jídlo, totiž mísa hrachu, přinesena byla, vstal hostitel, a vzav koflík červeného vína, připil sousedu svému řka, aby pamětliv byl velikého utrpení Pána Ježíše; soused vzav dopil, číš ...
Na hradě Valdeku u Hořovic bydlíval Oldřich Zajíc, pán ač rekovný, přece mysli nábožné. Když jednou na loži svém ležel a skoro denice z hory vyšla, zdálo se mu, že stojí před ním dva mužové postavy spanilé, a takto dí k němu: "Ej, pane Oldřiše, povstaň z lože svého, a připravě se v oděv, pojď za námi." I poslechl jich, vstal a šel. Když vyšel za bránu, vál lehký letní vítr, který obalil údy jeho sladkým pocitem pokoje, i bylo mu, jako by ho vítr nesl a zanesl, až se octl v dole hlubokém černého lesa, a ti muži, kteří se mu zjevili, stáli tu také. Vtom se objevila panna postavy tak sličné, že se Oldřich nemohl kráse její dosti vynadiviti. I ptali se ho muži: "Medle, pane Oldřiše, vidíš-li tu jasnou děvici?" Odpověděl pán: "Vidím, ale nevím, kdo je." "To je svatá Maří, rodička boží," odpověd ...
Klášter v Opatovicích byl za starých dob snad nejbohatším klášterem, poněvadž k němu patřilo velké panství a leželo ve výborném kraji a zčásti v Zlatém poli. Opatové proto nespotřebovali hojných důchodů, nýbrž kupovali z přebývajících peněz zlaté věci a nářadí aneb schovávali kusy zlata a stříbra, též peníze, kdyby měly přijíti zlé časy. Povídalo se proto mnoho o pokladu opatovickém, ale nic důvodného se nevědělo. Také císař Karel svaté a blahé paměti se o něm dověděl,, když přišel do Hradce Králové. Chtěje zvěděti pravdu, pojal s sebou jen dva pány, a poručiv jim, aby ho žádný císařem nenazýval, ani jej, že je císař, vyzrazoval, zajel do kláštera. Přijev pozdravil opata zdvořilou řečí a opat jej také - sice nevěda, kdo by byl - vlídně přivítal, poněvadž z dvorné řeči soudil, že je ode dvo ...
Při kostele svatého Michala v Litoměřicích býval kamenný sloup na způsob božích muk; na jeho podstavci spatřoval se slepec se psem, na vrchu byl kříž a hlavice ozdobena bývala psími hlavami. O příčině toho se vypravovalo: Když král Václav dvorem byl na Karlštejně, tu stál před bránou, jakož vede k císařskému paláci, slepý Beneš čekaje, až bude k obveselení dvoru zavolán; v koutku u něho seděl velký pes, který ho obyčejně vodíval. Kvečeru přišel kníže brunšvický s komorníkem svým, kterýž se slepému posmíval a jej všelijak tupil; když však i na něho sáhl, pes vyskočil a trhal poctivice jeho tak velice, že brzo z nich cáry visely a cety lítaly. Když pes hejska zahnal, slepec spustil píseň o věrnosti, kteráž lidi mine a u psů se uhošťuje. Když dozpíval, slyšel vedle sebe známý h ...
Za císaře Karla žil v Praze Johlin Rotlev, bohatý měštěnín. Měl domy, zahrady a vinice, ale pustiv se do dolování, zakopal v něm všechno své jmění, takže dům za domem a kus za kusem uchvátili věřitelé. Když mu již bylo tak zle, že měl jíti do podruží, ponoukal ho duch podnikavosti, aby to zkusil ještě v Jílovém, ale odkud na to vzíti peníze, to mu jeho duch neuměl pověděti. Když si tím jednou dlouho a marně hlavu lámal, přišla k němu manželka jeho, též bohatého měštěnína dcera, a vidouc jej ustaraného a zamyšleného, ptala se, nač myslí. Nezatajil zármutek srdce svého, a šlechetná manželka hned věděla radu. Šla do komory, kdež byl uschován přeskvostný její závoj neb šlojíř, jediná drahocennost, kterou si po tu dobu zachovala. A oběť ta z manželské lásky učiněná vynesla hojně ovoce. Rotlev p ...
Když Pražané a jejich spolubojovníci před Karlštejnem leželi a již dlouho ho dobývali, pomalu obleženým strava a vaření docházely. Když se blížil hod svatého Václava, dědice českého, tu obléhající žádali za příměří, aby okvasili pražské posvícení. A poněvadž obležení k tomu ochotni byli, pozvali Pražané z nich některé na hody, a tu spolu slavně hodovali. Při tom se obležení chlubili, jakou mají velikou hojnost pokrmů, jako chleba, masa, ptáků, zvěřiny nové a ryb živých, a že by se více než tři léta tu mohli brániti. Tu někteří z obléhajících, davše tomu víru, ztěžovali si tu zůstati, i byla proto ve vojsku veliká různice. Ti, kteří řeči obležených věřili, pravili, že nic jináče není, než že ze zámku mají tajný průchod, kterým se jim ty věci dodávají, a že tu déle nezůstanou až do svatého M ...
Na hradě Pecce nad bránou bylo veselo. Housle skřípaly a vrzaly, dudy vřeštěly, a chvilkami ozýval se jásot a plesání, jako bývá o veselkách. Byla to také veselka, ale bez ženicha a bez nevěsty, a svatebčanům také nebylo do smíchu a tance. Příčina, proč se tak dálo, byla taková: Před Peckou ležel již nějaký čas hejtman s vojskem bratrstva sirotčího, a ač tvrdým hradbám hradu nemohli ublížiti a ač několika útoky se o ně pokoušeli, přece nebylo možno dostati hrad do své moci. Ale konečně všechna chrabrost posádky nic nepomáhala, když se dostavoval nedostatek, a železné údy obránců strádaly hladem. V tu chvíli poradil někdo, aby se nepřátel zbavili lstí, klamajíce je, jako by byli pořád veselé mysli a měli všeho dostatek. I objevil se jednoho dne panoš jeden v le ...
Jan Paleček byl šaškem u krále Jiřího a pána svého vtipem svým obveseloval. Ale Paleček byl také muž spravedlivý, který častokráte právu a spravedlnosti k vítězství pomohl, ujímaje se chudých a potlačovaných. Kde se o nějaké křivdě dověděl, hned to králi vtipným svým způsobem řekl. A poněvadž mnoho vtipných kousků provedl, široká šla o něm pověst po celé zemi, a ještě po stu letech si lidé rádi o Palečkovi vypravovali. Jednoho času stalo se, že spáchána vražda uvečer, ale vrah vyskočiv utekl. Zamkli hned potom dům, a rychtář tam dopadl mladého Dubčanského, kterého měli za vraha. Nic mu nebylo platno zapírání, nazejtří ráno dali jej katu vésti k popravě. Tu na cestě naříkal řka: "Ach všemohoucí milý Bože, budiž tobě žalováno, že mám z toho světa nevinně sjíti a nemám prve pře ...
Za prastarých dob žil na Moravě muž jeden prostého rodu, jemuž jméno bylo Velen. Jednoho času se stalo, že kníže si do té krajiny, kde Velen bydlel, na lov zajel a v dychtivosti myslivecké zabloudil, že se octl sám a sám ve velikém lese. Vyšed po dlouhém hledání, spatřil dům Velenův a vstoupil do něho. Za dob tehdejších nikdy nebylo potřeba prositi za přístřeší, poněvadž sprostní předkové naši s upřímností se s hosty o vše svoje dělili. Velen tedy se neptal, koho u sebe má, nýbrž ctil jej jako hosta svého a všelijaké pohodlí mu činil, poněvadž v něm viděl člověka lepšího, než byli ti lidé, kteří k němu přicházeli, světem pracujíce. Krátce řečeno, jako dobrý hospodář, jsa vděčen příjezdu hosta vzácného, všecko dobré prokazoval. Kníže to s vděčnou myslí přijímal, patře se zalí ...
Za dávných dob Čechové válčili se svými nepřáteli. Když tak vojensky proti nim táhli, přišli mezi luhy a pak k bahnům, že si teď nevěděli rady, kudy a kam jíti. Ani hejtmanově vojska přemýšleli, jak by to udělali, tuť vybral se jeden z nich na koni a do toho bahniště skočil. Jezdil sem a tam, někde i do bahna se probořil, že ledva vyvázl, přece však průchod dosti bezpečný nalezl. Když se vracel z bahna, utrhl dvě lekna, a drže je v ruce jako znamení vítězné, že přemohl bahno, šťastně ke svým se navrátil. Kníže jej za jeho obětivost velice ctil a na památku toho poručil, aby vždy obraz těch dvou leken na svém červeném štítě nosil. Ač několik pošlostí tohoto rodu vymřelo, přece ještě v hrabatech z Kounic žije. ...
Žili na Moravě dva bratři, Vilém a Ota, kteří nosili na svých korouhvích červených dvě bílá lekna na ratolestech, které z kořene kmenného vycházely. Vilém seděl na Kounicích a Otík byl vladařem v Polsce. Když Vilém od Rudolfa, knížete rakouského, mnoho zlého přetrpěl, navštívil Otu, bratra svého, touže mu svých nehod. Když to Ota uslyšel, uprosil u krále, pána svého, že mu dal patnáct tisíc lidu dobře oděného, v bojích dospělého, a vedl jej do Moravy. Když přicházel k Brnu, již tu stál Vilém s pěti tisíci lidu válečného, který byl po Čechách a Moravě sebral. Vyjeli tedy oba do Rakous a oblehli Vídeň. Uslyšev to Rudolf kníže, vytáhl proti nim s nesčíslným vojskem, ale udatní bratři, přišedše mu vstříc, podstoupili ho bojem a tak hřmotně naň udeřili; že mnoho vojska zbito, a k ...
Byla jednou válka křesťanů s pohany. Čechové byli národ křesťanský a válčili s nějakým národem pohanským. V té válce zajato několik Čechů, spoutáni k sobě dva a dva, a když pak přivedeni byli do hlavního města pohanského, prodáni do otroctví. Mezi nimi nacházel se jonák jeden mladistvý, kterého pán jeho litoval, a proto ho neobtěžoval těžkou prací, nýbrž zaměstnával ho při hospodářství tak, aby mladík volně mohl choditi. Přišel pak podzimek a čas, kdy čápově, táhnouce ze studených krajin, do teplejších se ubírají. Jarem přiletělo sem hejno a usedlo u luhu za městem. Když se to rozneslo, vyběhli ven staří a mladí a se zalíbením patřili na velké ptáky, ani někteří žáby za nožičky proklepávali, nežli je pozřeli, a jiní pyšně si vykračovali, jako by jim patřilo království. Byl m ...
České krvi zemanské to jinak nebylo dáno, než že se mladíci dobrodružství dychtiví po světě rozjížděli. A tak i Holub vyjel z otcovského sedění, aby světa pokusil. Jel a jel, až přijel do mouřenínů země. Tu se dověděl, že dcera královská výborně hraje v šachy a že se proto na tom ustanovila, kterak chce každému, kdo by s ní hrál a nezvítězil, šachovnici o hlavu roztlouci. Povídalo se mu také, že nejeden chtěl zakusiti štěstí, ale každý že odjel s hlavou zavázanou. Náš český synek, maje vtip po své paní mateři, také chtěl okusiti štěstí, a proto se vyptával, jakou odplatu vezme ten, kdo vyhraje. Odpovědělo se mu, to že je tak uděláno již dávno, tak jako že houska na krámě stojí peníz, že kdo vyhraje, druhému šachovnicí o hlavu dá, byť ji rozbil. I pustil se Holub do hry, a ma ...
Bojovali kdysi Čechové za dávných dob s kterýmsi cizím národem. Když štěstí jim stálo na odpor, kníže jejich zajat, a s ním se do vězení dostal i jeden bojovník jménem Pešík. Nepřátelé zavezli je na jeden hrad, a vsadivše je do vězení, těžkými pouty je k sobě přikovali, takže jeden bez druhého vstáti nemohl. I uvažuje při sobě Pešík, jaké to je neštěstí pro jich vlast, že vladař a otec svých poddaných strádá ve vězení, a mezitím poddaní jsou bez pána a vůdce jako bludné ovce, umínil si, že svůj život na to dá, aby poddaným vladař a otec jich byl navrácen. Když o tom všem s pánem svým byl rozmluvil a vše, co bylo potřeba, připraveno bylo, uřízl si Pešík nohu a tak kněžici i s pouty a uříznutou nohou z vězení pomohl. Kníže vysvobozený, jak jen mohl, z cizí země pospíchal, aby ...
Za oněch dob byl udatný panoš, který se vydal do Francie, a tu králi platné služby čině, velikého dosáhl bohatství. Měl drahně rozličných věcí, ale ty všechny zpeněžil, protože myslil, že peníze mají všude cenu. Pak mu však i ty peníze dělaly starosti, nikoliv snad proto, že by nebyl věděl, co s nimi začíti, ale proto, že se bál je vézti dlouho cizími krajinami, aby nebyl o ně připraven a oloupen. Konečně i v tom si věděl rady. Hledal, až našel koláře, který byl také Čech, a s ním o tom rozmlouval, jak by nejlépe tu věc vyvlékli. Udělal mu tedy kolář vozík a k tomu kola s hrubými písty na způsob korbelů, do nich navrtal díry, a ty zase nalívali zlatem z peněz rozpuštěným. Na vozík pak si naložil, co mu ještě svrchků zbylo, sám si sedl na levého neb podsedního vozníka a ujížděl domů. &nb ...
Za dávných dob kníže jeden bitvu prohrál, a utíkaje před nepřítelem, přišel k vodě, přes niž se nemohl dostati. Když nějaký čas po břehu bloudil, přišel k domu jednomu a u toho hospodáře jen několik hodin si odpočinul. V noci jej ten člověk převezl přes vodu na korce čili lodičce. Kníže si ho dobře pamatoval, a když nepřátele šťastně vypudil, zavolal toho člověka k sobě, a poctiv ho rozmanitým způsobem, dal mu na památku erbovní znamení korky. Potomci jeho drželi Korkyni a psali a nazývali se Korky z Korkyně. ...
Jednou před dávnými dobami vedlo se Moravanům zle, když nepřátelé pohané do jejich země vpadli. Ti plenili, brali, loupili, a co nemohli vzíti, buď zhubili, neb spálili. Když nabrali hodnou kořist, zase domů se navracovali. Jeden z nich se opozdil pro velkou tíhu, kterouž měl na koni, neb vzadu při sedle měl vak s velikou loupeží a před sebou na koni nesl pannu rodu velice vzácného. Když tato uzřela Petra zemana zevzdálí harcujícího za vojskem a poznala, že je Moravec, žádostiva byla, aby ji vysvobodil, ale že pomoci hlasem od něho žádati nesměla, aby to tryznitel její nespatřil, prosebně vypínala ruce. Petr, porozuměv tomuto znamení, přichvátal, pohana s koně svalil, a osvobodiv pannu, pojal ji za ruku, aby ji dovedl na místo pokojné. Cestou panna veliké mu děkování činila, ...
Karambertus, král v Anglii, měl syna a dceru. Synovi odkázal království a dceři všecky své poklady. Proto panna byla bohatá, a poněvadž byla také sličná, ucházeli se o ni mnozí králové, ale rada královská žádnému ji dáti nechtěla, aby nevynesla poklady ze země. Ona to těžce nesouc, že má o samotě strádati, hrozila radům, že se na nich pomstí, až je pak proti sobě popudila tak, že ji chtěli utratiti. Zajali ji tedy a hodili ji do medvědí jámy. Panna vidouc, co se díti bude, úpěnlivě prosila Pána Boha, aby jí neopouštěl. Když pak dopadla, zařval medvěd tak strašně, že ten, který ji tam házel, velice se ulekl, a nezavřev mříži, hned se na útěk dal. Panna, spoléhajíc na pomoc boží, nic se nebála, a posadivši se medvědovi na záda, jezdila na něm jako na koníčku, ustavičně se modlíc, aby byla vy ...
Jednou byl ve Francii král a měl krásnou dceru, která velice milovala hudbu a nejraději poslouchala, když někdo zpíval. Kraječem při dvoře královském byl tehda syn krále kyperského; jenž byl královské dceři líbezný k podívání. I učarovala mu tak skrze nějakou čarodějnici, že mladík div o rozum nepřišel. Nevěda, jak by se ke královně srdce svého přiblížil, svěřil se jednomu Moravci, který tu náhodou byl po dobrodružstvích a jehož si pro dobrotivou jeho povahu zamiloval. Moravec mladého krále těšil, aby byl dobré mysli, že se může panně projeviti a jako královský synek že ji může za manželku dostati. Mladý král byl tomu rád a dělal všechno tak, jak mu Moravec radil. Tedy oba poblíže královny hráli a zpívali, a když pak panna své zalíbení najevo dávala, osmělil se i mladý král, ... Říká se, že Heřman Jakub Černín z Chudenic rozhodl, aby jeho ostatky byly uloženy v chrámu sv.Víta v Praze, ale jeho srdce v ozdobné schránce bylo uloženo v kosmonoském kostele. Ze současného Proseku přes hrad Jenštejn vedla chodba na Dřevčickou tvrz, která končila v Brandýském zámku. Byla prý tak prostorná, že Napoleon tam mohl jet na koni. Duchové minulosti vychází se současnými vlastníky velmi dobře, hlavně s duchem jednoho z posledních majitelů p. Bartoloměje Kokota, který je pohřben na hřbitově sousední fary.
Zámek, město i panství bruntálské získali po bělohorské porážce Němečtí rytíři od pánů z Vrbna, kteří vedli odboj proti císaři Ferdinandovi II. a byli za to přísně - i na hrdle - trestáni. Za vlády Německých rytířů se na Bruntálsku (jako všude jinde) rozšířily ty nejohavnější pověry, a jednu z nich zachycuje naše povídání: Jistý bruntálský měšťan byl předvolán na radnici, aby tam svědčil proti druhému měšťanu a složil v té věci přísahu. Když odpřísáhl, že bude vypovídat čistou pravdu, dodal k tomu ještě, ať už nikdy nepřekročí práh svého domu, jestliže mluvil nepravdu.V tu chvíli zhasly obě svíce, co hořely na stole u kříže, a všeci se toho zalekli. Přece však vynesli radní páni nad tím žalovaným rozsudek. Ten křivopřísežník šel domů, a jak přicházel k podsíni svého domu, ... Z první poloviny 18. století pochází romantická pověst o pokladě 12 stříbrných soch apoštolů a třinácté zlaté Ježíše Krista v řivotní velikosti, které měli v tajných chodbách pod hradem Veveří ukrýt rytíři temlářského řádu, poté co je ve zmatku po zavraždění posledního Přemysluvce Václava III. v Olomouci ukradli v klášteře v Předklášteří. Vstup do tajných chodeb má v určený den a hodinu ukázat stín jedné z hradních věží. Z hradu měla vést podzemní chodba pod Jizerou na hrad Michalovice. Ve stěnách hradu a zámku v Rožberku žije již několik staletí dobrý duch Bílé paní. Jako Bílou paní označil Perchtu z Rožmberka známý český historiograf Bohuslav Balbín. Tato rožmberská šlechtična byla provdána proti své vůli za Jana z Lichtenštejna. Během společného života ji i své poddané velmi trápil, protože Perchtin otec nevyplatil takové věno jaké slíbil před svatbou. O jejím trpkém životním osudu se dozvěděl barokní historik v polovině 17. století z dochovaných dopisů, které našel uložené ve zdejším archivu. Tajemný přízrak zosobněný Perchtou je původcem nesčetných úkazů. Její bílá postava se má zjevovat v komnatách Jindřichova Hradce, Třeboně, Českého Krumlova, Rožmberka a Telče. Podle nasazených rukaviček předvídá budoucnost. Pokud byla viděna v červených rukavičkách upozorňuje na požár. Černými rukavičkami varuje před neštěstím nebo před smrtí. Bílé rukavičky předvídají dobrou událost - narození dítěte či svatbu. Ve stěnách hradu a zámku v Jindřichově Hradci žije již několik staletí dobrý duch Bílé paní. Jako Bílou paní označil Perchtu z Rožmberka známý český historiograf Bohuslav Balbín. Tato rožmberská šlechtična byla provdána proti své vůli za Jana z Lichtenštejna. Během společného života ji i své poddané velmi trápil, protože Perchtin otec nevyplatil takové věno jaké slíbil před svatbou. O jejím trpkém životním osudu se dozvěděl barokní historik v polovině 17. století z dochovaných dopisů, které našel uložené ve zdejším archivu. Tajemný přízrak zosobněný Perchtou je původcem nesčetných úkazů. Její bílá postava se má zjevovat v komnatách Jindřichova Hradce, Třeboně, Českého Krumlova, Rožmberka a Telče. Podle nasazených rukaviček předvídá budoucnost. Pokud byla viděna v červených rukavičkách upozorňuje na požár. Černými rukavičkami varuje před neštěstím nebo před smrtí. Bílé rukavičky předvídají dobrou událost - narození dítěte či svatbu. Legenda vypráví, že v Černé kuchyni vařila sladkou kaši a rozdávala ji ve sváteční dny lidu. Svým konáním chtěla odčinit hříchy svého manžela. Válcová věž v jihozápadní části táborského opevnění se nazývá Kotnov. Toto pojmenování se datuje přibližně od 16. století. V té době vznikla lidová pověst, podle které původní hrad založil jakýsi loupeživý rytíř jménem Koten. Dodnes však upomínka na rytíře Kotena zůstala opravdu pouze v názvu zmíněné věže, jediné stavby pozůstalé z gotického hradu ze 13. století. V místě dnešního kláštera se podle legendy v roce 1032 setkal poustevník Prokop s knížetem Oldřichem. Poustevník nabídl knížeti v dřevěné číši vodu, která se proměnila ve víno. Z vděčnosti za tento zázračný čin pomohl kníže Prokopovi založit klášter, v jehož zdech se rozvíjela kultura a bohoslužby v jazyce slovanském. V kryptě pod nádvořím byl dle tradice pohřben Jan z Werthu v plné zbroji, sedící na koni. V jídelně zámku Blatná býval prý na stěně tajemný obraz z počátku 13. století, kdy románský hrad, který v těchto místech stával, patřil maltézským rytířům. Na něm byla vyobrazena skalnatá a lesnatá krajina, v popředí procházeli templářští rytíři a před nimi byl mouřenín, držící lucernu. Světlo z lucerny padalo na jedno jediné místo. Na sklonku 18. století si obrazu všiml jeden z písařů. Rozhodl se, že na tajemství přijde. Klepal pozorně na stěnu, je-li pod ní dutina a když ji objevil, již mu nic nebránilo, aby našel poklad nesmírné hodnoty. Neváhal ani chvilku - ještě té noci vzal poklad a uprchl s ním. Traduje se, že hrad Houska by měl být starší než hrad Bezděz, který patří mezi naše nejstarší dochované hrady vůbec. První otázkou, která se nabízí je, proč byl vůbec hrad Houska postaven. Podle autorů článku Houska stojí v místě, které nemá ze strategického hlediska žádný význam. Nestojí poblíž žádné zemské stezky, nebyl hradem královským, neplnil ani funkci hraničního hradu, byl postaven v naprosto pusté krajině bez dostupného zdroje vody. Neexistuje žádný důvod, proč by měl být tento hrad zbudován. Velmi zajímavý je i po architektonické stránce. Podle redaktorů je celý obranný systém zaměřený proti „vnitřnímu nepříteli“. Snad se zde střežilo „něco“, co se nesmělo dostat ven. Podle legendy byl hrad zbudován na skále, ve které vedla průrva až do pekla. Peklem můžeme rozumět v podstatě cokoli. Právě nad touto průrvou má stát hradní kaple. Traduje se také, že v podzemí hradu je množství podzemních chodeb a prostor, v nichž mají být pohřbeny „jisté věci“ a kostry „nelidí“. Místo, kudy bylo možno do těchto chodeb vstoupit mělo být označeno nad dnes již neexistující hradní bránou. Je možné,že ještě předtím, než byl hrad Houska postaven, bylo toto místo natolik zvláštní, že připoutalo pozornost tehdejší vládnoucí třídy. Snad zde i existoval nebo existuje přestup do jiného světa, jehož obyvatelé mohou být od nás natolik odlišní, že splňovali představu o obyvatelích pekel. Autoři se tedy ptají: „Co to bylo za nebezpečí, které zřejmě ohrožovalo samotné základy feudálního státu, byl-li právě proti tomuto nebezpečí zbudován takový hradní komplex?“ Strakonický hrad má jako většina jihočeských hradů bílou paní. Pověst vypráví, že se objevovala všude, kde vládli Rožmberkové. Tak se za vlády velkopřevorů z rožmberského rodu začala zjevovat i ve Strakonicích. Bílá paní Perchta z Rožmberka založila na hradě tradici rozdávání medové kaše chudým, nad jehož dodržováním bděla. Sladkou kaši každoročně rozdávali na kamenném stole, který dodnes stojí na hradním nádvoří, předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna. V roce 1784 se panství z této povinnosti vykoupilo založením nadace pro chudé. V hradním kostele sv. Prokopa se zjevuje duch, čekající na vysvobození. Je jím pyšná a marnivá manželka zámeckého správce. Nechala se upéci střevíce z bílého těsta, ze kterého se pečou hostie, a v těchto střevících šla na mši do kostela. Když odmítla v kostele pokleknou, rozestoupila se země a ženu pohltila. Do jámy, která se zdála bezednou spustili odsouzence, který po vytažení vyprávěl, že spatřil ženu přikovanou k železnému sloupu. Na pergamen napsala několik slov, které přečetl pouze pan převor. Nikdy o tom nepromluvil a nechal jámu zasypat. Nešťastnice prý dojde klidu tehdy, až nad třetí hradní bránou vyroste jeřáb, z něhož se zhotoví dětská kolébka. Jeřáb zde skutečně rostl, ale při opravě hradu v roce 1925 jej ze zdi zedníci strhli a tak se pyšná paní asi nikdy nedočká vysvobození. Za oltářem hradního kostela visely zázračné dudy Švandy dudáka, který je tam pověsil na památku toho, že ho Bůh zázračně zachránil z moci čertů. Kdo na ně hraje, lehkým způsobem zbohatne, neboť každý, kdo ho slyší, musí hudebníka bohatě odměnit. Švanda je tam pověsil s tím, že na ně nebude hrát on ani nikdo jiný. Dudy se prý čas od času sami rozezvučely a budily hrůzu ve zbožných lidech. Rusalčino jezírko, vzdálené asi 400 m od zámku, bylo místem inspirace A. Dvořáka k opeře Rusalka. Pověst se vztahuje ke vzniku Pasek: Pasáček pásl ovce u Jizery a nedával na ně pozor. Rozutekly se mu do kopců a proměnily se na chaloupky, jedna od druhé pěkně daleko, tak jak tu dnes stojí. Počátky kláštera jako nejstaršího poutního místa 14 sv. Pomocníků v českých zemích jsou opředeny legendou. Kdysi prý na jeho místě stálo městské popraviště, na němž měl být oběšen jakýsi šlechtic, jenž se spikl proti panovníkovi. Když jej odváděli na popravu, litoval svého činu a prosil skrze svaté Pomocníky, své patrony, Boha o odpuštění. Nejen, že ho dosáhl, ale zázrakem byl také zachován při životě. Visel na šibenici tři dny a tři noci, ale nezemřel. V reakci na takový zázrak jej kadanští radní osvobodili, nařídili přeložit popraviště na opačný konec města a na místě zázraku vystavěli kapli Čtrnácti sv. Pomocníků. Podle pověsti zaznamenané Václavem Hájkem z Libočan byla budečská škola tak starobylá, že ji navštěvovali už bájný Přemysl Oráč a kněžna Libuše. Tato pověst se dostala i do jedné z árií Smetanovy opery Libuše. Podle pověsti se krutému loupežníkovi Baťkovi jednoho dne ztratil maličký milovaný synek. Zoufalý otec dlouho bloudil krajinou a nemohl ho nalézt. Když už se skoro vzdával naděje uslyšel odněkud ze shora dětský pláč. Na vysoké skále, v obrovském orlím hnízdě spolu s orlíčaty ležel jeho dlouho oplakávaný syn. Z radosti nad šťastným shledáním nechal Baťka loupežení a na místě orlího hnízda postavil skvostný hrad. Podle pověsti vznikly Dětenice za vlády přemyslovského knížete Oldřicha v 1. pol. 11. století, který lovil se svoji družinou ve zdejších hlubokých lesích a našel zde zbloudilé a opuštěné děti. Protože se jednalo o člověka ve skrze ušlechtilého, dětí se ujal. Nechal jim postavit ves a na jejich počet ji pojmenoval Dětenice. Objekt „je opředen tajemstvím“, mimo jiné byla kaple v 17. století místem exercií zbožných bratrstev, např. bratrstva Smrtelných úzkostí Kristových. O zvědané Juditce, kterak ve sklepích dobříšského hradu s černým rytířem mluvila, který tam poklady hlídá a za noci zpívá na Vargačské skále. O Černé paní častolovické Kateřina ze Šternberka, obraz v životní velikosti je umístěn v Rytířském sále. Vypráví se, že Kateřina v noci sestupuje z obrazu a bloudí po zámku. To proto, že ve své době velice záviděla svojí sestře snoubence. Nemohla ho mít pro sebe, tak nechala oba zavraždit. Za ten čin nebyla nikdy potrestána a pro své černé svědomí nám bloudí po zámku. K blanenskému zámku se vztahuje skutečný příběh o Karolíně von Linsingen, která uzavřela v r. 1791 tajný sňatek s Williamem z Clarence (pozdějším anglickým králem Vilémem IV.). Tento sňatek odmítli přijmout Vilémovi rodiče a Karolína se svého manželství posléze zřekla. Z nervového vypětí vážně onemocněla a upadla do stavu zdánlivé smrti. O záchranu jejího života se zasloužil lékař a chemik Adolf Meineke, za nějž se po svém uzdravení provdala. Spolu s Meinekem žila kratší dobu na panství Salm-Reifferscheidtů v bytě v blanenském zámku, kde také v r. 1815 u rodiny své dcery Jindřišky zemřela. Na začátku historie vizovického zámku stojí legenda, romanticky vykládající dávno už zapomenutý název kláštera, jenž stával v místě nynějšího zámku - Rosa Mariae. Vypráví o tom, že kdysi jel koňmo svými lesy bohatý a mocný Smil ze Střílek a na Brumově. Na cestě spatřil náhle šípkový keř, na němž kvetla růže nevídané krásy. Utrhl ji a vložil do brašny. Když se vrátil na brumovský hrad a růži chtěl darovat své choti Bohuvlastě, shledal, že brašna je prázdná. Druhého dne se tedy vypravil znovu na místo, kde růži utrhl a našel ji opět na keři. Pokládal to za zvláštní pokyn a založil v těch místech kostel a klášter, který nazval Růží Mariinou - Rosa Mariae. Majitelem zámku je rod Dobrzenských, o jejichž erbu se vypráví následující erbovní pověst. Mladý Dobrzenský upadl do tureckého zajetí a byl prodán do otroctví. Jednoho dne uviděl hejno čápů. Vzpomněl si, že čáp, který u nich hnízdil, byl tak krotký, že na zavolání „Šotku“ poslouchal a přiblížil se k člověku. Rytíř mimoděk dvakrát nebo třikrát zavolal: „Šotku!“ a tu se jeden z čápů oddělil z hejna a přišel k němu. Dobrzenský měl radost, že se setkává se svým domácím čápem. Odloupl kus kůry ze stromu, vyryl na ni místo, kde byl v otroctví a připevnil ji čápovi na krk. Otec již pokládal syna za mrtvého, a když dostal od Šotka zprávu, hned vypravil posly s penězi, aby mladého Dobrzenského z otroctví vykoupili. To se také stalo a od té doby mají Dobrzenšní v erbu čápa. Kdysi dávno byla česká země liduprázdná. Všude se rozkládaly husté lesy s nepřeberným množstvím zvěře, ptactva, ryb a jiných živočichů. Do těchto končin nikdy nevstoupila lidská noha až do doby příchodu praotce Čecha s jeho lidmi. Mocný lech se jednoho dne se svými nepohodl, a protože věděl, že na něj ve vlasti čeká odplata a samé zlo, svolal svou družinu a vydal se s ní na strastiplnou cestu. Když byli dlouhou chůzí celí utrmácení, zastavili se pod vysokou horou Řípem a když na ni vystoupili, lech promluvil ke svým druhům. "Toto je ta země zaslíbená, hojností zvěře, ptactva i sladkým medem oplývající." Když pak vůdce s nimi vybíral jméno pro ten kraj, shodli se všichni, a dali zemi jméno Čechy podle lecha jménem Čech. K zámku v Kravařích se váže pověst O zlatých kachnách, které ve sklepeních zazdil tehdejší majitel zámku polský alchymista Michail Sendivoj ze Skorska.
Jedním z nejzachovalejších hradů severomoravských býval jěště před nemnohými lety Sovinec. Býval to mocný a pevný hrad již před třemi sty lety, když švédská vojska zaplavila Moravu. Tehdy se zastavila jejich dravá síla před dvojí hradbou Sovice: jednou bylo mohutné opevnění, druhou statečná srdce jeho obhájců. Stará pověst vypravuje, že v městečku pod hradem bylo tehdy mezi domy porůznu sedm domečků, kam vedly ze Sovince tajné chodby. Tudy se zásobovala obležená posádka čerstvými potravinami a zbraněmi, hlavně střelivem. A jedině tak se mohlo stát, že v červenci roku 1643 vyšel z hradu parlamentář s bílým praporem, došel nerušeně do švédského tábora a požádal jménem svého velitele jejich generála o den příměří, protože prý chce posádka hradu Sovince oslavit narozeniny svého hejtmana velkou ... Hrad je opředen řadou tajuplných pověstí. Je zabydlen celou řadou podivných bytostí - bílou paní, černým mužem v třírohém klobouku, zlomyslným mužíčkem a drápatou babicí - strašidlem místními obyvateli nejvíc obávaným pro svou špatnou povahu a nezřízenou chuť po lidském mase. Naštěstí je baba pomalá, dá se jí lehko utéct, ale běda tomu kdo se jí dostane do spárů. Dodnes se spekuluje o chodbách pod hradem, které prý vedou nejen do studny, ale i na náměstí nedalekého Humpolce. Vchod do věže, kam prý všechny chodby ústily je však zasypaný, takže tajemství zůstává neodhaleno. Snad je to tak dobře. Vypráví se, že za protektorátu se o hrad zajímaly i německé úřady a v honbě za pokladem, který tam prý zanechali první majitelé panství - řád německých rytířů - bylo zasypáno několik německých kopáčů. Dle pověsti hradního pána Půtu Švihovského odnesl za zlé skutky Ďábel. Jeho duch se zjevuje v ohnivé pdoobě na hradě dodnes. Vysvobozen mohl být pouze v případě, že jeho manželka Bohunka rozebere svýma rukama hrad, kameny a trámy odnese na místo, odkud se na stavbu hradu dostaly. Nestalo se tak, a proto musí Půta hradem bloudit, dokud se hrad sám nerozpadne. Casanova byl pochován na dnes již zaniklém hřbitově u kaple sv.Barbory. Vypráví se, že dámy lemem svých šatů zachytávaly o kovovou obrubu Casanovova hrobu, což bylo interpretováno tak, že slavný milovník nedá ženám pokoj ani po smrti. Dnešní místo odpočinku benátského kavalíra v Duchcově není známo a je obestřeno tajemstvím. Není totiž pravděpodobné, že by svobodní zednáři, k nimž se Casanova hlásil dopustili, aby ostatky jejich přítele zůstaly nepohřbeny. V zámecké expozici, jediném muzeu G.Casanovy na světě, je křeslo, ve kterém Casanova zemřel. Traduje se, že muž, který se do něj posadí, bude pro ženy tak neodolatelný, jako pan Casanova. V zámku se rovněž vypráví, že za sychravých, deštivých nocí jsou na chodbách severního zámeckého křídla slyšet kroky a hlas pana Casanovy, který jednou hubuje služebnictvo, jindy proklíná kuchaře, že mu špatně uvařil makaróny. V tajném kabinetu prý pan Casanova dodnes dopisuje své slavné paměti, které nikdy nebyly dokončeny, ve chvílích oddychu pak prý po půlnoci hrává v Biliárovém sále kulečních se svým ochráncem a zaměstnavatelem hrabětem Josefem Karlem Emanuelem z Valdštejna. Bílá paní se zjevovala na hradech a zámcích panů z Růže, nosívala tři barvy rukaviček, bílá znamenala svatba, štěstí, červené rukavičky - požár, černé rukavičky - smutek, neštěstí. Zámecká bílá paní Podle pověsti se bílá paní zjevovala také v třebíčském zámku za hrabat Valdštejnů. V zámku a na Podklášteří se o ní dlouho vypravovali četné pověsti. Podobně jako na jihočeských zámcích se prý objevovala nejčastěji v noci oblečena do bílých šatů a chodila po zámku zvolna a vážně, se sklopenou hlavou. Byla ochranitelkou spřízněného rodu Valdštejnů a oznamovatelkou radostných i smutných událostí. Jestliže se usmívala, byla její věštba radostná. To ohlašovala narození dítka, o které potom často v noci pečovala, kolébala je a uspávala, když zámecká chůva únavou zaspala. Tvářila-li se smutně, věštila neštěstí, většinou smrt někoho z rodu. Podle vypravování zámeckého služebníka, který trávil přes padesát let ve službě u starého pána jako komorník, zjevila se bílá paní v zámku několikrát. Brzy nato se v rodině majitele zámku chystal pohřeb. Někdy také bílá paní projevovala svou nespokojenost velkým hřmotem a rámusem. „To jednou,“ vypravoval komorník, „jsem seděl se starým pánem v rohovém obývacím pokoji. Na třebíčské věži právě odbíjela jedenáctá hodina, když ve vedlejších pokojích nastal velký hluk, jako když někdo zprudka otvírá dveře. Oba jsme vstali a šli se podívat, kdo tam je a co se tam děje. Procházeli jsme jedním pokojem za druhým, ale nikde nikdo, jen všechny dveře byly otevřeny dokořán. Dotazovali jsme se služebníků, ale žádný z nich předtím do pokojů nevstoupil. Tato událost se opakovala tři noci po sobě. Všichni jsme věřili, že bílá paní nebyla s něčím spokojená. Už jednou se tak stalo, když vytrestala zámeckou služebnou, která si tropila smích z jejího oblečení na obraze. tenkrát nastal velký hlomoz a ten postrašil služebná děvčata tak,že utekla, až na tu, která se o bílé paní špatně vyjádřila. Dívka zůstala stát jako přimrazená, jenom usedavě plakala a naříkala. Když bílé paní před obrazem slíbila, že už nikdy se jí nebude posmívat, kouzlo náhle pominulo a nešťastné děvče mohlo utéci z bibliotéky ke svým kamarádkám. Od té doby už se nikdo v zámku neopovážil o bílé paní špatně promluvit,“ ukončil své vypravování komorník. Proč stojí u hradu socha sv. Vendelína, patrona ovčáků? V dávných dobách pásal na panství ovčák ovce. Měl velmi hezkou dceru. Tu si oblíbil hradní pán. Ovčák varoval svou dceru a připomínal jí, aby si s pány nic nezačínala a od té doby ji hlídal. Dověděl se o tom hradní pán, a tak si nechal ovčáka zavolat do hradu, kde ho mučil a nakonec i usmrtil. Když přišel nový pán na hrad a dověděl se o této příhodě, dal tělo ovčáka pohřbít na pahrbek pod hrad a postavit na hrob sochu sv. Vendelína, patrona ovčáků. Opatovický poklad Sudy s unikátním archivním vínem patří k vyhledávaným podzemním bohatstvím opuštěných hradů. Skrývá je prý i sklep Házmburku. Opilci se k nim však nemohou dostat, protože nápoj hlídají hned tři kouzelní mužíčci . Přelstít je se dosud nepodařilo. Zato prý fintou s vínem přišel k bájnému opatovickému pokladu pán hradu Kunětická Hora. Mniši střídavě ohrožováni oběma soupeřícími stranami v husitských válkách se rozhodli své zlato a stříbro ukrýt na jiném místě. Svěřepě ale dbali na to aby nikdo kromě Karla IV., který je kdysi umluvil,už tento obrovský poklad nespatřil. Nacpali ho proto do vinných sudů a dovezli na Kunětickou Horu. Každý by přece uvěřil, že takové pošušňání chtějí před vojáky schovat. Možná na to naletěl i zdejší pán. Jenže jednou ho začala honit mlsná .“Však mníškům neubude,když si trochu cvaknu,“pomyslel si a běžel do sklepení se džbánkem.Ať točil sebevíc, ani slza neukápla.„Safraporte,“ vzdychl zklamaně. Ale protože opilci jsou vynalézaví, jak se dostat ke své dávce nevzdal to. Rozhodl se naplnit džbán za každou cenu . Bušil do sudu tak dlouho, až se mu podařilo ho seshora otevřít. Místo vytouženého moku však spatřil hromadu zlatých monstrancí.“Ti kujóni,“ rázem vystřízlivěl. Když si po čase mniši přijeli pro ukryté sudy, s úsměvem jim je vydal. Řeholníci se tuze divili, co to v nich šplouchá. Museli ale mlčet. Vždyť sami řekli, že sem přivezli jen víno. Kunětický pán pak za jejich smutným průvodem udělal dlouhý nos. Notoričtí alkoholici, šmátrající v podzemí po plných sudech, nemusí podle legend skončit špatně.
Když r. 1704. vpadli do kraje Kuruci, prchal před nimi venkovský lid do města Uh. Brodu. Kuruci chtěli města dobýti, neboť očekávali hojnou kořist u zámožných kupců. Uznali, že nejvhodnější místo k útoku je od Bílé Bašty. Proto se nejdříve zmocnili Horního dvora. Za tmavé noci plížili se Kuruci opatrně k hradbám a již lezli po žebřících nahoru. Jeden z nich přelezl již hradby. Měl dáti ostatním znamení, kudy je nejsnadnější přístup do města. Nikdo se mu nepostavil v cestu, neboť strážci únavou usnuli. Opatrně hmatal ve tmě podél hradební zdi. Najednou nahmatal provaz, který odkudsi visel. "Snad ho mohu potřebovat", myslil si Kuruc, "utrhnu jej". Silně potáhl za provaz. Provaz nepovolil, zato však ozval se poplašný hlas zvonu, jímž brozané v dobách válečných ohlašovali nepřá ...
Každý zámek vzbuzuje tajemství: Podzemní chodby z něj vedou údajně všemi směry, ve sklepích leží zakopané rezavé truhlice plné zlatých mincí. Každý druhý člověk pod hradem je šlechtický levoboček, ve zdech jsou zazděné ubohé děvečky, na trámech vyškrábané tajemné nápisy, ponurými chodbami bloudí za měsíčných nocí duchové a bílé přízraky. Také hrad Grabštejn odedávna vzbuzoval nejbujnější fantazie a protože patřil alespoň na první pohled přebohaté vrchnosti, spojovali si jej vesničané s nesmírnými poklady, které, ač většina majitelů panství prodávala pro dluhy, jsou ukryty v hradních zdech nebo po okolí starých budov. Staré povídačky se dočkaly potvrzení 28. října 1902, kdy byl při výkopech poblíž starého pivovaru v podhradí nalezen hliněný hrníček se zlatými a stříbrnými mincemi z ... Bludný rytíř Zlý rytíř z hradu, kterého téměř každý poddaný proklínal, jednoho dne zmizel. Jen za nocí se tu zjevoval přízrak jeho černého koně s ohnivou ohlávkou na krku. Podle pověsti ji bylo nutno hodinu udržet v rukou, aby byl duch rytíře vysvobozen. Zatím se to nikomu nepodařilo, a proto tu občas můžeme toulavého koně potkat dodnes.
V širokém okolí, které je tvořeno z jedné strany hradbou Krušných hor a z druhé malebným Českým středohořím, stojí teplický zámek. Ze zámecké věže je vidět na Krušné hory, na místa, kde se odpradávna dobývaly rozličné rudy a stříbro. V sídle majitelů teplického panství se již v 16. století nalézalo takzvané zlatnické ohniště, místo, kde se pěstovala alchymie. Cílem pokusů bylo nalezení kamene mudrců, s jehož pomocí se obyčejné rudy měnily v pravé zlato nebo elixír života, který měl prodloužit lidský život. Tajemní alchymisté se objevovali na zámku, aby zde pod záštitou majitele bádali a vynalézali. Jejich dílo bylo přísně utajováno před zraky obyvatel Teplic. Odkud přicházeli, co vše znali, jaké výsledky mělo jejich počínání a kam zase po čase mizeli, nevěděl nikdo. Někteří z n ... Loketský meteorit V době panování krále Zigmunda Lucemburského spravoval hrad Loket purkrabí Půta z Illburka. Tento purkrabí se projevil jako velice krutý pán. Mladá potrestaná vdova jej v nejvyšším zoufalství proklela slovy: „Je-li tvé srdce z kamene, kamenem se staň!“ Uhodil blesk a za velkého hromobití se purkrabí proměnil v kámen- Loketský meteorit. Tajuplná místa Duch smutné paní bloudívá v komnatách zámku v černých šatech, lze tu potkat i "kulhavého ďábla", ducha zlého a přísného majitele zámku. Před konšelským soudem města Náchoda byla r. 1540 odsouzena manželka drába zvaná "biřička Markyta" za krádež a čarodějnictví. Téhož roku byla upálena a zanedlouho po ní i vdova Šmidrigalová z Rabštejna. Ta přidávala do piva psí sádlo a kouzelné prášky, aby vzbudila v mužích touhu. Další upálenou čarodějnicí na náchodském náměstí byla pastýřka Dorota z Vysokova odsouzená za čarování a styky s nečistými silami. Všechny tři procesy se udály za majitele panství Jana z Pernštejna. Hrad je nazýván opičím, protože se zde již na pustém hradě množily opice. Okolní obyvatelé je chtěli vystěhovat, tak šli ve zbroji na hrad a opice pobili.
Chuligánské „žertíky“, které dnes tak často dělají starostí bezpečnostním orgánům, měly své předchůdce již v minulém století. Svědčí o tom událost, která se stala v noci z 5. na 6. listopadu 1848 v kostelíku sv. Jiljí na jižním břehu rybníka Světa v těsném sousedství koupaliště Ostende. Tehdy byli obyvatelé Třeboně i celého kraje vzrušeni odvážnou krádeží, při které neznámí pachatelé odcizili z kostela nejen velkou část bohoslužebních rouch a nádob, cínovou oltářovou lampu, ale i dva věžní zvony. Jeden z roku 1625 asi tři sta liber těžky, druhý o váze 180 liber s letopočtem 1687. Přes všechno úsilí zloději tehdy vypátráni nebyli. Teprve po třiceti letech, 29. dubna 1878, učinil domaninský podruh Kašpar Vávrovský před třeboňským policejním mistrem Václavem Šemberou udání, ve kterém uved ...
Jak dostaly Klobouky jméno, vypráví tato pověst: V dávných dobách bylo v kraji mnoho rybníků a močálů. Tam, kde je nyní náměstí, rozkládal se rybník. U bývalé radnice se vypínal mohutný strom a hněd u něho začali stavět obydlí. Kloboucký pán Lev přišel se jednou podívat na práci, jak pokračuje. Když došel až k tomu velikému stromu, zavadil kloboukem o větev a klobouk mu spadl do rybníka. I přikvapil jeden z pracovníků na stavbě, shýbl se a podával svému pánovi klobouk. Pán jej obdaroval a pravil: „Nevěděl jsem, jak pojmenujeme osadu. Ať se jmenuje Klobouk“. A tak se i stalo. Z původního názvu osady Klobouk vzniklo jméno Klobouky. ...
Když se kloboucký pán Lev potřetí ženil, slavil svůj sňatek v Brně. Téhož dne po půlnoci pozorovali služebníci na hradě v komnatě zemřelé jeho druhé manželky jakési světlo. Nedovedli si vysvětlit, co by to mohlo být a ze strachu, aby snad nevznikl v komnatě oheň, omluvili se, že vniknou do komnaty, aby se předvědčili, co se tam děje. Když přišli ke dveřím, neslyšeli ni toho nejmenšího zvuku, a proto tiše otevřeli a vstoupili dovnitř. Tu spatiřili paní v bílém oděvu. Obličej měla závojem zahalený a v ruce držela svíci. Ubírala se do druhého pokoje a zamkla za sebou dveře. Komorná poznala v ní dřívjější paní hradu, druhou manželku Lva Klobouckého, Žofii, a sdělila to ostatním sloužícím. Ti se strachem třásli a hned opustili komnatu. Světlo tam potom již nespatřili. Po nějaké ...
Nad Klobouky, někde u kaple svaté Barbory, v místech zvaných Hradisko, stával koncem 12. století hrad. Silné palisádové zdi a mocný val chránily sídlo mocného pána Lva z Klobouk. Z hradní věže byl rozhled do dalekého kraje. Život na hradě plynul tiše, jelikož Lev nebyl milovníkem hlučných a veselých zábav a také proto, že paní hradu churavěla. Když však paní hradu zemřela, Lev se uzavřel úplně lidské společnosti. Jediným společníkem Lvovým byl jeho plébán a jedinou jeho radostí jeho syn dospívající v sličného panice. Tak plynul na hradě den za dnem a rok za rokem a hoch vyspěl ve statného jinocha. Jednou se rozloučil se svým otcem; vypravil se do světa, aby tam získal čest své zbrani a slávu svému rodu. Těžce se loučil otec se synem a syn s otcem. Objali se a políbi ... Lidová pověst: Zlá Manda Pověst o černé paní novoměstské „Zlé Mandě“, vypráví se o jejím zjevování při nočních prohlídkách zámku.
Staří horníci věřili, že v hlubinách země sídlí vládce hor Daemon metalicus, jenž se lidem zjevuje v rozličných podobách. Jednou je to horník, jindy zase na sebe bere podobu mnicha. Jednou se převtělí v myšku, hned nato v psa. Dokáže tančit a skákat nebo hrát na píšťalu. Sám prý ale nenávidí křik a pískot. Horníci považují jeho zjevení za zlé znamení, za varovný signál. Ztichnou a dělají všechno možné, aby ducha hor nedráždili, aby jim nepřivolal neštěstí. ...
Kdy Sokolov vznikl, nikdo neví a už se asi nikdy nedoví. V roce 1397 vyhořela stará radnice a s ní všechny pergameny, co tam byly uloženy. Jméno Sokolov, tenkrát ovšem ve své původní podobě Valkenowe, se poprvé objevuje v jedné listině z roku 1279. Bylo to v čase křížových výprav. Někde na horní Ohři žil rytíř a ten se zúčastnil tažení proti Turkům, kteří tenkrát znesnadňovali věřícím přístup k Ježíšovu hrobu ve Svaté zemi. Když se pak po létech vrátil do své vlasti, našel místo své tvrze jen spáleniště a zarostlý hrob své ženy a dítěte. Poklekl, pomodlil se nad opršelými rovy a rozhodl se, že odejde z míst, která mu připomínala ztrátu lidí nejdražších. Pustil se po řece a po krátkém putování lučinatým údolím došel až k soutoku Ohře a Svatavy. Tam si v pustých lesích postavil chýši. Ži ...
Je večer v Horním Slavkově. V krčmě U červeného vola sedlí havíři a každý ví něco. Takové bohatství nenajdeš, kdybys šel světa kraj, povídá Martin, zvaný Zmrzlík, jako u nás. Tady je všechno, cín, měď, stříbro, dokonce i zlato. Nejvíce se ale naši lidé natrápili nad tím, jak oddělit stříbro od cínu. To tenkrát dokázali jen Benátčané. Ale nikdo z nich nedokázal to tajemství vytáhnout. Jako oko v hlavě si je střežili. Za tehdejších časů se od nás ruda vozila do Benátek. Bohatsvtí Benátčanů je z potu našich dědků. Však Ti Taliáni taky říkali: Ve Slavkově jsou lidé slepí na obě oči. Vidíte, a našel se člověk, říkali mu Zikmund, a ten řekl: Chci vidět aspoň na jedno oko! A pustil se na jih do těch Benátek. Dělal tam ty nejhorší práce a pomalu otvíral oči i uši. Měl i to štěstí, že se zalíbi ...
ZA HUSITSKÝCH VÁLEK se dostali SIROTCI až k Brnu a začali je obléhat.Většina jich odtáhla na Portu Coeli , menší oddíly se rozložily u Králova Pole a čekaly. Jakmile se to BRNĚNŠTÍ MĚŠŤANÉ dověděli, jednoho dne je znenadání přepadli a porazili. Velitel husitů usoudil, že město mocí nedobude a že se do něho dostane jen LSTÍ. Téměř se to podařilo! Spojil se s několika přívrženci ve městě a ti mu slíbili, že otevřou Veselou a Dřevěnou bránu a město vydají. Jenže husité čekali marně. Prý to všechno překazil ŠAŠEK císaře ZIKMUND, jménem BORO. Jednou ho chytili husité v hospodě ve Václavovicích a zavřeli v Hradci Králové.Vychytralý šašek si brzy v městě získal důvěru, volně chodil po celém Hradci a poslouchal, co si lidé mezi sebou vykládají. Jednou vyslechl, že mají přijít POSLOVÉ z Brna ... Lidová pověst: O Janu Šemberovi existuje velké množství pověstí. Řada z nich je spojena s jeho bohatstvím a řada s jeho vznětlivou povahou. Známý je případ, kdy v souboji probodl Zikmunka Prakšického ze Zástřizl. Pověstí je opředený i vlastní vznik zámku, neboť stavba byla tak složitá, že si o pověsti přímo koledovala. Lidová pověst: Zakladatel zámku hrabě Jean Antoine Harbuval de Chamare, zároveň majitel hradu Potštejna, byl náruživým hledačem pokladů, tak jak jeho příběh popsal Alois Jirásek ve svém románu Poklad.
Prostřed Moravy leží úrodný a bohatý kraj rovinatý, Haná zvaný. Z dob poddanství a roboty udržela se na Hané pověst o Ječmínkovi, národním hrdinovi moravském, o němž lidé věřili, že přijde svému lidu na pomoc, až mu bude nejhůř. Takto se vypravuje pověst o Ječmínkovi, o jeho původu, o jeho osudech: Před dávnými a dávnými lety vládl na Hané markrabě, mocný pán- jeho jméno není známo, je to zůstalo v paměti lidu, že sídlem jeho byla Chropyně, na východ od Kojetína. Tam měl markrabě výstavný hrad, taodtud vládl úrodnému, bohatému kraji. Vládl moudře, poddaní si ho chválili. Měl rozsáhlé statky, z těch plynuly mu veliké užitky, jeho bohatství rostlo a rostlo. Ale časy se mění a lidé s nimi. Chropyňský markrabě oblíbil si hlučný život ve společnosti přátel, na hradě konaly se bohaté ho ...
Paní plumlovského zámku velice milovala ruční práce a která služebná byla pilná v ručníchpracích, ta měla zajištěnu dobrou službu, ta co neuměla plést a vyšívat, dostávala nejhoršípráce a brzo odcházela ze zámku. Paní byla velice pyšná na svou zručnost a proto se jí dotklo,když jí manžel řekl, že viděl v kovárně výšivku, jakou by ani ona nesvedla. Rozhodla se tedy,že kovářovu dceru vyzkouší. Pozvala ji k sobě na zámek a tam musela dívka tři dny být zavřenáv komůrce a vyšívat, nejprve šátek, potom fěrtošek a nakonec si paní vymyslela, aby vyšila stuhu, kterou by mohla omotat celý zámek. To děvče samozřejmě nemohlo dokázat a kdyžse na ni paní rozkřikla, že je líná, dívka se vyčerpáním rozplakala a rozhodla se, že ukončí svůj život. Dřív než se oběsila na stuze, kterou měla vyšívat, proklela ...
V 16. století žil na ledečském hradě bohatý a statečný šlechtic Jan Burian Ledečský z Říčan. Měl všeho hojnost a v hradním sklepení prý tři kádě plné peněz. Nebyl však lakomý, a proto byl u svých poddaných oblíben. Když vypukla válka s Turky, musel se svou družinou do boje. Ještě před odjezdem rozhodl, že neváti-li se do tří let domů, mají být peníze uložené v kádích roztaveny a ulit z nich veliký zvon, umístěný pak ve věži ledečského kostela. Na věčnou památku dárce měl mít jméno Jan Burian. Když se do tří let nevrátil, všichni se domnívali, že je mrtev a nezbývalo než splnit jeho přání. Když byl zvon zhotoven a vytažen ne věž ledečského kostela, všichni byli zvědaví, jaký bude mít hlas, když je tak vzácný a drahý. Čekali všichni marně. Ať se zvoník a jeho pomocníci namáhali sebe ... Bedřich Kamarýt z Deštné: Pověst o Červené Lhotě Náboženská pověst, řešící konflikt mezi protestanty a katolíky. Guntram, syn Kábů z Rybňan, se proti vůli rodičů oženil s dcerou Růtů z Dírné, Johankou. Mladí manželé začali mít spolu brzy neshody kvůli rozdílné víře a při jedné z hádek vyhodila Johanka manželův velký kříž, u kterého se modlíval z okna. V tu chvíli se venku strhla bouře a a zvedl se silný vítr. Johanka se v okně s křížem převážila, vypadla ven na skálu a zabila se. Její krev potřísnila tehdy ještě bílé stěny zámku. Krvavé skvrny byly později zabíleny, ale přes noc se vždy na zdi objevily znovu. Proto musel být celý zámek natřen na červeno.
Nedaleko města Sušice stojí hrad Velhartice, kdysi pevné sídlo pánů z Hradce. Lidé měli v kraji všelijaké pány, ale nejvíce je sužoval don Martin doef Huerta, kterému po celých Čechách říkali Poberta. Když se stal za třicetileté války generálem císařského vojska, za své zásluhy dostal od císaře několik statků a mezi nimi také hrad Velhartice. Tam se potom usadil a stavěl nový palác pro svou milou schovanku Annu Marii vojvodovnu z Moldavy. Té se dostalo všechno, co za velké vojny Huerta v Čechách naloupil. Když byl don Huerta povýšen na svobodného pána velhartického, velmi se na svém stavu zakládal a císaři sliboval, že všechny svoje poddané přivede znovu k pravé víře katolické, protože až do bitvy na Bílé Hoře byla většina poddaných protestantského vyznání. „Ani jeden pikart nebud ... Lidová pověst: Pověst o bílé paní Tak jako na mnohých hradech českých vídali bílou paní, tak i na hradě Velhartickém často vídána byla bílá něžná paní Hradecká z Velhartic v ložnici klínového pokoje, nalézajícího se na straně k cimbuří. Zemřela při narození dcerušky Elišky a po pohřbu třetí den o jedenácté hodině v noci přišla , objevíc se z výklenku, zakolébala plačící dcerušku. Stará Kačena znajíc velmi dobře milou povahu zemřelé této paní s klidem na ni pohlížela a tato o dvanácté hodině políbivši dcerušku obrátila se k výklenku a zmizela. To se opakovalo každé noci, až manžel pán z Hradce, když přijel z válečného tažení, dcerušku na vychování do Hradce odvezl. Však nicméně ukazovala se zde tato bílá paní i dále a sice u zadní gotické branky. Lidová pověst: Pověst o louce „Trávníku“ V době třicetileté války žila ve Velharticích zbožná rodina, která měla pozemky své na západní straně vrchu, při levém břehu Ostružné. Oseté pozemky, před sklizní vždy nepřítelem zpustošené, nebývaly pak vzdělávány, pustly a ceny jejich nad míru klesly, jelikož jich nechtěl nikdo kupovat. Následkem toho nastal hlad a mor. Ve zmíněné rodině byli též zachváceni morem rodiče, zůstavivše sirotky, jednoho hocha a dvě dívky. V té době hleděl každý jen sebe ochrániti, žádný se nestaral o druhého, proto opuštění sirotci hladem umírali. I umínili si, že pozemky své prodají hradnímu pánu, očekávajíce jeho příchodu v hradní kuchyni, kdež pro čeleď ovesná kaše se vařila. Nemohouce odolati touze po okamžitém nasycení, nabídli pozemky své za hrnec kaše, jíž obdrželi a přídavkem pecnu chleba. Brzy však zželelo se jim prodeje tak laciného a hořce oplakávali pozemky své. Brzy však i oni morem zemřeli. Následkem pláče sirotků těch musilo prý pršeti, kdykoli se na té louce „Trávníku“ seno dělá a lid tím více věří v pověst tu jelikož po dlouhou řadu let, vyjma třikrát nebo čtyřikrát, pršívá, když se na louce to seno dělá.
Na počátku třicetileté války proslul v pošumavských Velharticích znalostí léčivých rostlin svobodník z Chobotovského mlýna. V Chobotě říkalo se protáhlému rybníku na jih nad obcí. Mlýn byl o samotě, ukryt v hustém stromoví a nebylo divu, že o mlýnu kolovaly mezi lidem různé podivné zvěsti. Hodkovič byl písmákem a často rád čítával v objemném herbáři, či-li bylinkáři, ale nejvíce vědomostí měl od svého nebožtíka otce, který je také podědil. Bylo totiž toto umění v jejich rodě již po kolik generací. Snad bylo pravda, že ve svém nitru byli Hodkovičové i jiné víry, ale až do té doby, kdy se v panství velhartickém uvázal don Martin Huerta, nikomu nebyli trnem v oku. Tím okamžikem však započalo mlynářovo pronásledování. Novému pánovi hlavně překáželo blízké svobodnické sousedství a proto rád vy ... Lidová pověst: Původ názvu „Velhartičtí syrovátníci“ Z doby, kdy bylo ve Velharticích více hostinců a také více příležitostí ke škádlení nebo-li dobírání různou tou hospodskou latinou, pochází i výše uvedený název, který již patří do kulturní, či lépe nekulturní historie a ukazuje nám starého souseda jako veselého člověka, někdy až přes míru, který často šprýmoval a jak se říká „kořenil“ si tím mnohdy těžký život. Tyto, ovšemže lživé výmysly, ilustrují zašlou dobu a vydávají doklad o tom, že člověk rád hledal změnu proto, poněvadž se jemu dobře nevedlo. Primus Sobotka v knize Kratochvilné historie míst a měst státu čsl. zaznamenává na str. 134 o tom následující: Panský dvůr, blíže Velhartic poskytoval hojnost syrovátky, pro níž celé řady syrovátníků velhartických se džbánky a bandaskami putují. Aby si uspořili několik set kroků do dvorce, nechávají si nektar ten až do městečka pouštěti v trubách. „Syrovátníci“ však odmítají úsměšky ty říkajíce, že naopak oni syrovátku jakožto přebytek svého blahobytu přepouštějí po troubách do okolních vesnic „chrapounům“. Co se týče věžních hodin o jedné rafičce, tvrdí syrovátníci, že jsou tak chytří a důvtipní, že jim jedna ručička dostačí, aby na hodinách se vyznali, kdežto jiní ani se dvěma rafičkami nevědí kolik uhodilo. Velhartičtí neradi uvedené oslovení snášeli a zejména ne od svých sousedů v Horách M. Boží, kterým spláceli názvem „zlámaní“. Jisto jest, že tato oslovení nevedla k ničemu dobrému. Nenávist mezi oběma městečky vyvěrala z dávné minulosti, z dob kdy Velhartičtí se svojí vrchností Horské utiskovali, trvala do nedávné doby. Lidová pověst: Lidové chodby Každý hrad je v lidovém podání opředen tajnými chodbami, které vycházejí z hradu a jimiž obránci v poslední chvíli opouštěli hrad dobytý, aby zachovali holý život. Podle lidové tradice taková tajná chodba vede z hradu Velhartického směrem ke konínu a druhý tajná chodba má vésti z fary na hrad. Lidová pověst: O staré pustevně Naproti hradu na panském Borku je skála, které se až dosud říká „u Dědka“. na skále, kterou dal obíliti hrabě Sturmfeder, visel starý obrázek sv. Vintíře, patrona poustevníků, který někdo po r. 1918 rozbil. Podle lidového podání stávala pod touto skalou poustevna, v níž přebýval poustevník. Historických zpráv se o poustevníkovi pod hradem nezachovalo. Máme však historickou zprávu z r. 1584 o poustevníku u sv. Maří. Lidová pověst: Buškova vinice Slavný komorník krále Karla IV. Bušek z Velhartic napodobil svého pána tím, že u velhartického hradu prý osadil stráně vinnou révou. Tato stará pověst přivedla tajanovského pána Appeltauera na myšlenku založit „ve Škarpách“ u Tajanova vinici. Dosud je tam zachováná terasní zeď a zbytky terénní úpravy po vinici. Vinné révě se zde však nedařilo a proto ji majitel osázel ovocným stromovím. František Votava: O dobývání hradu r. 1511 Sedlák Hána z Hrádku našel v Hrádku knížku, kterou odevzdal řídícímu učiteli Stupkovi a ten pak předal do sušického muzea. Tam bylo psáno o tom jak Švábové 14 dní obléhali hrad Velhartice. Úrodu kolem koňmi rozdupali. Po čtrnácti dnech měli na hradě pouze jednu svini, všechny ostatní zásoby byly již snědeny. Aby obležení oklamali nepřítele, svini zabili, na dvě poloviny rozsekali a jednu polovinu k oklamání nepřítele vhodili do tábora. Teprve potom Švábové (byli to Bavoráci) odtáhli, ale zanechali velikou škodu, neboť městečko zapálili „Na Shořelkách“, takže veliký díl městečka vyhořel. V té době zpustl mlýn, který stával v Hodkovicích u rybníka Chobota u sv. Maří Magdaleny.
teď zasedli si k dubovému stolu - ti dva už pili mnohou číši spolu a zapěli si z plných plic. „Nuž dej sem zlaté číše páže, a nalej vína - dolej výš - dnes, pane Bušku , čehos zvíš!“ král Karel vesel káže. „Zde po tom víně, Bušku slyš, domácí slunce naše vloni hrálo - toť první víno, které v Čechách zrálo - aj tedy vzhůru, pijme již!“ A pili - král však náhle prsknul - „To že je víno? Tenhle kvas? Vždyť křiví ústa, láme vaz!“ a zlostně rukou mrsknul. „Eh - vezu révu z Burgund sem,“ král dál a dál si v zlosti svojí vede, „a takovouhle peluň mně z ní svede ta velebená česká zem! Jsem přesvědčen, když broskve vsadím, že s ...
Během nepokojů na počátku třicetileté války prý zakopal tehdejší majitel vlašimského panství Jan Vostrovec z Kralovic, na zámku poklad čítající 180 žejdlíků dukátů a bednu drahých kamenů, kterou by dospělý muž neuzvedl. O tom, že na pověsti může něco být svědčí fakt, že když jeden z dalších majitelů vlašimského panství Jan z Talenberka prodával Vlašim, vymínil si ve smlouvě, že v případě budoucího nálezu pokladu bude jedna jeho třetina náležet jemu nebo jeho dědicům.
V posledních letech třicetileté války nastala všude bída a hlad. Našimi kraji táhl mor. Stalo se, že Malach Hamavod - anděl smrti zavítal tehdy i do židovské čtvrti a zle tam řádil. Umírali staří i mladí, učení i prostí, ženy a muži, nejvíce však děti. Marně volal rabín v synagoze rozhněvaného Boha - Hospodina a prosil o zažehnání této pohromy. Mor neustával. V té době žil v židovské obci stařec jménem Rafael. Z celé početné rodiny zůstal naživu jen on sám, kmet již devadesátiletý. Věděl, že bude-li mor dál kosit denně desítky jeho souvěrců, židovské ghetto vyhyne. Proto ho ovládla už jen jediná touha: pomoci bližním. Celé dny uvažoval stařec, jak by Jahveho usmířil, až po dlouhém přemítání došel k názoru, že je nutné přinést nějakou lidskou oběť. Byl přesvědčený, že ji nemů ...
V letních měsících roku 1785, ještě před zrušením plaského kláštera, povolal poslední opat Celestin Werner plaského poddaného jménem Sinkule a jednoho mnicha, aby mu pomohli uložiti klášterní poklad.zlaté a stříbrné peníze, nádherné kostelní náčiní a vzácné knihy uložili ve velkém sklepě pod konventem.Na dubové podlaze stálo prý tu devět velikých sudů naplněných zlatými a stříbrnými penězi, drahokamy a předměty ohromné ceny. Potom přivedli do podzemí dva zedníky se zavázanýma očima, kteří sklepení zazdili tak, aby nikdo nepoznal, že tam někdy sklep byl. Na zpáteční cestě zavázali jim opět oči a vodili je zase sem a tam, až je vyvedli ven. Opat Werner zavázal pak Sinkuleho a mnicha trojí přísahou, že jeho potomci až do třetího kolena se nemohou o poklad ucházet. Opat a mniši ...
Roku 1704 vpadli do našeho kraje kuruci, lid divoký a krutý. Lidé z okolních vesnic prchali do města, aby si zachránili alespoň holý život. Jakmile měšťané zpozorovali, že nepřítel se chce zmocnit města, okamžitě se připravili na jeho obranu. Obsadili bašty, hradby a brány. 27. března odpoledne přiblížilo se k městu asi pět set jezdců, kteří je objížděli, z které strany by se ho mohli nejsnáze zmocnit. Nejvhodnějším zdál se jim být útok od severu, a proto se nejdříve zmocnili Horního dvora odkud počali útočit na město. Měšťané však jejich útoky ve dne i v noci statně odráželi. Když se kurucům nedařilo, stáhli se. Zdálo se, že již od dobytí města upustili. Před hradbami, kam až oko dohlédlo, nebylo po nich stopy. Zanechali tedy měšťané na hradbách jen stráže, které nebyly dost opatrné. Dlou ...
Rodový erb Harrachů je složen ze tří stříbrných pštrosích per zatnutých do zlaté koule na červeném poli. Pověst o jeho vzniku vypráví, že jeden z předků se kdysi zúčastnil výpravy do Svaté země, kde byl v boji smrtelně zraněn a po pádu z koně se mu sesmekla z hlavy přilbice a tři péra, která ji zdobila, zrudla jeho krví. Tak se ona tři péra a krvavá červeň staly symboly rodu.
Ještě za časů moravských údělných přemyslovských knížat někdy po polovině 11. století byly husté a temné lesy okolo řeky Svratky, tehdy ještě spíše zvané Švarcava, oblíbeným lovištěm brněnských údělníků. Mezi takové patřil i brněnský kníže Konrád. Jednoho dne ovšem při vášnivém pronásledování vysoké zabloudil dále než obvykle. Ani si nevšiml, že se ztratil své družině, a to že je sám si uvědomil teprve ve chvíli, kdy se jeho uřícený kůň zastavil před skalnatým ostrohem nad místem, kde se do Svratky dodnes vlévá potok Veverka.Palouk se skupinkou vzrostlých dubů zalitý poledním sluncem dýchal tichým stínem a Konrád se nechal zlákat ke chvíli odpočinku. Jen na malou, malinkatou chviličku… a přemohla jej únava. Ve snu viděl kníže sám sebe v krásném výstavném hradě, procházel bohatě zdobenými k ... Loketské strašidlo Štrakakal Ve městě Lokti působil záludný mužíček, který trestal neposlušné děti, které se nerady česaly. V noci se zjevoval v jejich ložnici hrubým hřebenem jim projížděl zcuchané vlasy, a když před ním s křikem utíkaly, ještě je bouchnul knihou po zádech. Na prahu domu jsou umístěny 2 podkovy. Nalezl je Karel Čapek při svých procházkách po okolí a umístil je tak, aby si každý návštěvník jeho domu odsud odnesl kousek štěstí. Na chodbách a ve sklepeních Starého zámku se zjevuje postava Hynka z Kunštátu zvaného Suchý čert, jednoho z majitelů Jevišovic. Zakladatel dynastie Rožmberků (větev jihočeských Vítkovců) Vok z Rožmberka byl na jaře na cestách svým novým teritoriem u hranic a téměř utonul při pokusu překročit rozvodněnou Vltavu. V nouzi Vok prosil o pomoc tu, která je nejmocnější k zprostředkování pomoci - Matku Boží - a podle jeho svědectví slyšel něco jako jdi výše nebo broď se výše. Tak Vok z Rožmberka našel brod (odtud pak Vyšší Brod), byl zachráněn a z vděčnosti založil klášter cisterciáků, kteří byli obzvláštními ctiteli Matky Boží. U zámecké kaple sv. Alžběty prý i stával malý klášter řádu alžbětinek. Při velikém požáru v roce 1788 vynesl z bortících se trosek na poslední chvíli místní kožešník František Matiásko jeptišku a poskytl jí azyl ve svém domě. Krásná žena se do svého zachránce zamilovala, vzdala se řádového života a provdala se za něj.
Pověst vypravuje, že jednou ztratily se z pokladní komory Vlašského dvora kromě stříbra také důležité listiny horních práv a plány šachet a štol, v nichž leželo ještě množství stříbrné rudy dosud netknuté. Když pátrání po zlodějích bylo bezvýsledné, dal mincmistr vyrýti na kamennou obrubu vchodu do pokladnice latinský nápis: „Noli me tangere“ (nedotýkej se mne), jako výstrahu zlodějům. Ale tím nebyla věc odbyta. Domácí horníci a Vlaši se z krádeže stříbra a listin navzájem obviňovali, což posléze vyústilo ve zjevnou vzpouru havířů proti vlašským mistrům. Nic netušící mincíři byli jednoho dne přepadeni ozbrojeným lidem hornickým, který násilím vnikl do Vlašského dvora s hrozbou smrti, nepovědí-li, kam schovali ukradené stříbro a listiny. I přes přísahu Vlachů, že jsou ...
Hned za kynžvartským zámkem se na Májové hoře rozprostírá pověstmi opředený bukový les. V jeho středu se vedle obrovského granitového balvanu tyčí vysoký dřevěný kříž. Na kamenném oltáři s letopočtem 1692 jsou dva prastaré nápisy. Proti kříži pak stojí stará dřevěná kaple s plechovou střechou. O tomto místě se například vyprávělo: V dobách, kdy nad Chebskem vládli ještě Voburgové, žila na dvoře mocného Diepolda z Chebu líbezná panna Magdalénka. Ta měla upřímně ráda rytíře ze Švamberku, který zastával službu na dvoře jejího otce. Dlouho nic nestálo v cestě lásce dvou mladých lidí. Až jednoho dne přijel slečnin strýc s velkou družinou. S ním byl jeden starý francouzský šlechtic, který měl být zasnouben s nic netušící pannou Magdalenkou. Hned jak tuto neblahou z ...
Dědeček pana Ericha Wilfartha (předválečného obyvatele Kynžvartu) zase vypravoval, jak se jednou za soumraku vydalo dvanáct mládenců z Kynžvartu ke kolovému mlýnu u zámku. Už když míjeli sochu sv. Jana Nepomuckého, přidal se k nim zničehonic třináctý a všimli si, že má nějakou divnou nohu. Nikdo si ale netroufl nic říci. Přišli ke mlýnu a zašli si tam na chvíli sednout do hospody. V místnosti si však jasně povšimli, že ten třináctý má místo jedné nohy kopyto. Byl to totiž čert. Milí mládenci se začali velmi rychle jeden po druhém vytrácet, až v místnosti s čertem zůstala jen hostinská. Ta hbitě přiskočila ke kropence se svěcenou vodou a udělala nad ďáblem znamení kříže. Ozvala se mocná rána, místnost byla plná kouře a byla cítit síra a čert byl ten tam. Ještě dnes je v mlýně vidět vikýř, kterým čert uletěl.
Jako každý hrad, i Landštejn má svojí Bílou paní. Vypráví se, že pan Vilém měl dceru Markétu a ta byla zaslíbena panu Jindřichovi z nedalekého Hradce. Než došlo ke svatbě, oba rody se znesvářily a začala mezi nimi místní válka. Pan Vilém nechtěl dceři dovolit , aby se za milovaného Jindřicha provdala a tak se nešťastná Markéta rozhodla k útěku, se kterým ji pomáhal pan Buzek z Lasenice. Ale jejich plán byl prozrazen a trest hradního pána byl krutý. Pana Buzka nechal uvěznit v podzemí hradu a pannu Markétu nedaleko něho zaživa zazdít. Od těch dob za jasných a měsíčných nocí bloudí nešťastná Markéta jako Bílá paní po hradě a hledá cestu za svým milým. Za tmavých a větrných nocí po hradě chodí pan Vilém a hledá odpuštění za svoji krutost. ...
To bylo za časů, kdy páni šetrně hospodařili na svých statcích, statečně bojovali s Turky i jinými nepřáteli, odvážně se vydávali na lovy do divokých lesů, vesele se bavili s něžným pohlavím a urputně bránili své cti se zbraní v ruce. Žili živote plným a pestrým, avšak nezapomínali ani na obdiv k dobrému umění, na mírné rozjímání filosofické a náboženské a na patřičnou reprezentaci politickou. Z té příčiny také pan Jan Šembera Černohorský z Boskovic pomýšlel vystavěti v Bučovicích nádherný zámek, aby mu nebylo rovného daleko široko. Dal navoziti staviva na kopec nad městem a tu začali s přestavbou dosavadního starého hradu. Ale dílo zle vázlo. Každé ráno našli zedníci zdi povalené a kamení skutálené dolů do bažinatého údolí kolem říčky Litavky. Pan Šembera ... O zvonku v kapličce v Zákolanech se vypravuje, že jím bylo zvoněno r. 1621 na Staroměstském náměstí při popravě českých pánů. Zvonek je podle knihy bez letopočtu i beze všeho jiného označení. Lože sv. Václava Na kamenité stráni severovýchodně od Budče je podlouhlý přirozený balvan, zvaný „lože sv. Václava“. Svrchní plocha balvanu je ve směru stráně nakloněná, její hořejší konec je vyvýšený na způsob „chaise longue“. Na kameni podle pověsti prý sv. Václav spával, když docházel na Budeč. Neznámý poutník Kdysi přišel na Budeč poutník, kterého nikdo neznal. Prý to byl český šlechtic, jenž podnikl pouť do Svaté Země - snad za pokání. Na to beze stopy zmizel a zanechal tu okovy a berlu, kteréžto věci ještě do nedávna se tu uchovaly, ale pak též neznámým způsobem zmizely. Kovář z Podbudče Za dávných dob žil pod Budčí starý kovář, muž velmi zbožný. Při požehnání jedné neděle usnul na kůru a spal až do půlnoci. Najednou byl probuzen hlaholem zvonů. Udiven protírá oči a vidí, jak sv. Vojtěch v biskupském hávu ubírá se ze sakristie k oltáři v průvodu všech českých patronů a tu se modlí. Na to sv. Prokop v rouše řeholnickém vystupuje na kazatelnu a kárá český národ břitkými slovy z mnohých poklesků; tu však sv. Václava a sv. Ludmila ujímají se českého lidu a navrhují, aby šli společně prosit Pána za smilování. I vcházejí všichni v oblaku za hlaholu zvonů do nebe, při čemž kovář klesá bez vědomí k zemi a probouzí se až druhého dne. Umírá však brzy po tomto vidění. Taje podzemní Na poli p. V. Dudy za školou propadl se podle pověsti oráč i s voly. Na jiném poli na straně k Mozolínu probořil se zase pasák. Chtěl se přesvědčit o hloubce otvoru a ponořil do něj ruku. Sotva však ruku vytáhl, pocítil v ní bolesti, ruka zčernala a za krátko musila mu být odňata. Různá vidění Některé osoby mívaly různá vidění na Budči. Tak na například viděli někteří za tmavých nocí kutálet se po valech budečských ohnivé kulové těleso, jiní zase bíle přistrojenou ženskou osobu, opět jiní viděli tudy pobíhat černého psa; tato poslední pověst zachovala se i o silnici mezi Kolčí a Zákolany, kde prý také potkáván černý pes. Nad Kováry při pěšině do Trněného Újezda je v tomto ohledu známá tzv. „kravská rokle“, kde některé, jinak věrohodné osoby měly prý různá vidění. Tak např. viděli tu bílý sud, valící se. před nohama chodce a mluvící, nebo svítilnu, která neviditelnou silou jsouc nesena, vznášela se před nočním chodcem. O zazděné Kateřině Říká se, že žena pána Čeňka z Vartenberka, Kateřina z Landštejna, se zamilovala do majitele nedalekého hradu Orlíka nad Humpolcem pana Jindřicha z Dubé. Když se to Čeněk dozvěděl, nechal prý Jindřicha zavraždit a své ženě nachystal krutou smrt. Do výklenku v hradní kapli vsadil nejprve svého mrtvého soka a k němu pak nechal postavit nebohou Kateřinu a vlastní rukou ji tam zazdil. Na počátku 18.století se při úpravách hradní kaple skutečně našel zazděný výklenek a v něm dvě lidské kostry, jedna údajně se zbytky brnění. Pravdou je, že naše dějiny skutečně znají takový trest za nevěru, neboť v 16.století nechal Mikuláš ml. Trčka z Lípy zazdít svou nevěrnou ženu Kateřinu ze Šelemberka ve sklepeních hradu Lichnice. O pokladu a třetím kříži Říká se, že je na Lipnici ukryt poklad pánů z Landštejna. Poklad je prý ukryt pod třetím křížem. Prvé dva kříže jsou vytesány v hradní bráně a kdo nejde třetí těm dvěma podobný, najde také pod ním ukrytou skalní sluji s pokladem. Tento poklad ale má svého strážce - kostlivce s diamantovýma očima, kterého musíte svou chytrostí obelstít, abyste se mohli pokladu zmocnit. O Černém muži Na počátku 19. století zavraždil hradní pohůnek uhelným mourem začerněný správce panství i jeho ženu a následně je okradl. Paní správcová se však ještě probrala a zburcovala hradní čeládku. Pohůnka i s dvěma kumpány dopadli v hostinci ve městě a pohůnek byl odsouzen k oběšení. Ten si však vzal život sám dřív, než na něm mohla být spravedlnost vykonána. Jeho nevysvobozená duše od té doby prý bloudí po hradě a hledá vysvobození.
Zřejmě v roce 1600 byl v těsném sousedství hradu postaven kostelík Nejsvětější Trojice, o němž Sedláček později napsal: „Byla tu totiž ve skále díra, o kteréž se povídalo, že tam zlí duchové bydleli a proměňujíce se v rozličných hovad tvářnosti, lidi tudy chodící strašili. I stalo se, že seděl tehda člověk ve vězení a slíbeno mu odpuštění, jestli se po provaze do té díry spustí a ji ohledá. Když ho však spustili, křičel, aby mu raději hlavu srazili. Když ho vytáhli, vypravoval, že mu z velikého smradu, křiku a vřesku tak bylo zle, že nic neviděl. Tedy lidé jinak nemyslili, než že je to vchod do pekla. Zasypávali tu díru, ale ta byla nenasytná. Konečně se jim to povedlo a postavili tu kostelík. Ten se udržel do roku 1830, kdež pro sešlosť zbořen“. Od roku 1 ...
Za doby hrabat Sweerts-Sporcků, pánů na Lnářích v letech 1745-1802, došlo k selské bouři. Vzbouřenci, vedeni sedlákem Haraburdou z Lažánek, byli vojskem, které na ně povolal tehdejší ředitel velkostatku Kreibich, zatlačeni na uzavřené zámecké nádvoří. Pak kdosi zvolal: „Vymeťte to haraburdí !“, čmž myslel: „Vyveďte sedláky v čele s Haraburdou!“. Vzbouřenci po jednom byli vyváděni a holemi mrskáni. Ona hůl byla „...žíla železná, obložená hovězinou, k níž přidělána kulička olověná...“. Když byl vyváděn Haraburda, měl prý ke Kreibichovi krátký proslov, který se nedochoval. Kreibich ale do roka zemřel, a od té doby se na zámku zjevoval jeho duch. Hrůzu naháněl obyvatelům zámku do doby, než se jeho tvář objevila na fresce s Apollonem, vezoucím slunce na nebeskou klenbu. Spirit ...
Pomocníci dokončili vrtání děr a střelmistr je naplnil dynamitem, pochvalujíce si ten nový nález Alfréda Nobela. Natáhl zápalné šňůry a všichni se utíkali schovat za konírnu. Když se přesvědčil, že nikdo není v prostoru, sám zapálil doutnák a utekl také. Vzápětí se ozvala hromová rána a mohutná hradba i s částí skalního podloží u kaplové věže hradu se za ohlušujícího rachotu zřítila. Vše se zahalilo oblaky prachu. I obloha se najednou zatáhla, bude pršet, vzhlédl k ní střelmistr, to je dobře, aspoň se ten prach spláchne. Závoj prachu už řídl, jak se počal usazovat na všechno kolem. Střelmistr pohlédl na sutiny a strnul, s ním všichni kolem. Z řídnoucí mlhy prachu vystupovala temná mužská postava ve splývavém plášti a starobylém klobouku. Když už si pomyslel, že je to něco, co bylo za ...
Strakonický dudák Švanda byl vždy vesel, nikdy nikoho nezarmoutil. Vtipem přímo sršel a když nadul měch a spustil na dudy skočnou, neodolali ani staří výměnkáři, aby si v kole mezi chasou nezarejdili. Jednou byl na posvícení v Dražejově, nedaleko Strakonic. Toho léta byla dobrá úroda, byl proto blahobyt. Švanda hrál celé tři dny, celé tři noci. Jídla i pití bylo hojnost, stále ho zdržovali a - samo sebou se rozumí - že proti tomu ničeho nenamítal. Teprve čtvrtého dne, za temné noci pověsil dudy na záda a ubíral se k domovu. Hlavu měl plnou různých myšlenek. Nešel ale cestou nejbližší. Ubíral se kol vysokého vrchu Kuřidla, který celý lesem je zarostlý. Přišel k Šibeničnímu vrchu a tam odpočinul. A tu zaklepal mu na rameno černý pán a ptal se: „Tak kam, Švando, ...
Bydle kdysi v strakonickém zámku pan vrchní, který měl velmi pyšnou a marnivou ženu. Nosila se jako šlechtična, střídala denně obuv i šat, dbajíc toho, aby se od ostatních paní lišila a nad ně vynikala. Dala si udělat střevíce ze safiánu, avšak když si ostatní paní rovněž takové pořídily, tu v rozmařilosti objednala si střevíčky od pekaře. Pekař upekl jí střevíčky z pšeničného těsta, z jakého se pekou hostie, takž byly bílé jako padlý sníh. Pyšně vešla paní vrchní do kostela, usedla do rodinné stolice, která stála na čestném místě, právě pod kazatelnou. O pozdvihování, když padali lidé na kolena, zůstala pyšná paní sedět a nepoklekla. Tu ozvala se v kostele rána, dlažba se rozestoupila a paní vrchní propadla se do země. Pojati děsem prchali lidé z kostela, nikdo se neodv ... Nejznámější je pověst o propadlém zvonu na Práchni Půta Švihovský chtěl opravit kostel na Práchni a aby nemusel vše financovat sám, vyhlásil povinnou sbírku. Sám pořídil nový zvon a do něj museli lidé nosit peníze. Když už byl zvon téměř plný peněz, přivedli biřicové chudou vdovu s posledními grošíky. Ta zvon proklela a on se i s penězi propadl do nitra hory.
Na mocném hradě Lichnici sídlil bohatý pán. Panství měl rozlehlé, celé okolí mu patřilo a jeho slovo mělo mezi šlechtici velkou váhu. Nebyl však šťastný. Toužil po synovi, kterému by k stáru panství přenechal, ale potomka se nemohl dočkat. Až po dlouhém čekání lichnická paní porodila dceru, ale ta již zůstala bez sourozenců. Dali jí jméno Milada. Rytíř se nemohl smířit s tím, že nebude mít mužského dědice a začal Miladu vychovávat jako chlapce. Dívka brzy předčila své vrstevníky ve střelbě z luku i v jízdě na koni, uměla obratně zacházet s mečem a odvahu i kuráž by jí mohl leckterý mladík závidět. Často s otcem vyjížděli na lov do okolních lesů i na obhlídku svého panství. Avšak jednou, když se vraceli z lovu, rytířův kůň se splašil, uklouzl na skále a pán hradu nalezl v Lovětínské r ...
Asi 8 km na sever od Telče, na vrchu posetém skalami, ve výšce 677 m n.m., uprostřed hlubokého lesa stojí krásný lovecký hrádek Roštejn. Zvláště jeho neobyčejná sedmiboká, 28 m vysoká věž upoutává pozornost již z dálky. Hrad sám je vbudován do mohutných skal a balvanů, což udivovalo nejen obyvatele okolních vesnic, ale i návštěvníky z ciziny. A tak není divu, že stavba byla přisuzována nadpřirozené síle. Vypráví se, že jeden šlechtic, snad to byl pán na Telči, zatoužil po pohodlném, útulném a bezpečném hrádku, ve kterém by mohl odpočívat a veselit se po bohatém lovu. Zvěře bývalo v lesích na Řídelovsku nepočítaně. Lovecký hrad by se mu hodil, ale jak ho postavit, aby to netrvalo dlouho, aby byl dost bezpečný a přitom, aby byl levný. Přemýšlel, přemýšlel, ale ne a ne na něco při ...
Kdo dal postavit hrad Roštejn zůstane asi věčným tajemstvím. Podle jména se usuzuje na někoho z rodu Rožmberků. Jisté je jen to, že se na hradě vystřídalo několik majitelů dříve, než se za Zachariáše z Hradce stal trvalou součástí telčského panství. Jejich jména někdy jsou, někdy nejsou známa. Jednou, je tomu již hodně dávno, byl pánem na Roštejně jeden velmi lakomý a necitelný rytíř. Své poddané nutil k tvrdým robotám a neuvěřitelně vysokým dávkám. Nic jim neodpustil, zvlášť miloval peníze. Obklopil se stejnými lotry, jako byl sám, a přeměnil Roštejn v hrad loupeživých rytířů. Sám se stal jejich vůdcem. Často vyjížděli lapkové do kraje a kde zjistili, že má projíždět nějaký kupec s nákladem zboží, neštítil se žádného násilí, ba ani vraždy, aby se jeho majetku zmocnili. Zboží přenech ... O jmelí, které přineslo mladé dvojici štěstí, když se pod ním políbili. O nepoctivém řezníku, kterého vzal čert, protože šidil hospodyně. Společně s Karlem Čapkem působil na chyšském zámku v létě roku 1917 medik Jiří Foustka, který byl učitelem tělocviku a hry na klavír mladého Prokopa Lažanského. Jednoho letního odpoledne objevili Čapek s Foustkou třetí půdní místnost v malé polygonální věži zámku na nároží severního a východního křídla zámku. Dovolili se starého hraběte, zda-li se mohou do této věže na pár dní nastěhovat. Pan hrabě dovolil a poslal služebné tuto místnost uklidit. Jedna ze služebných, jistá Mařenka Havránková se Karla Čapka zeptala: "… a pane doktore, Vy se v té věži nebudete bát?" Udivený Karel Čapek tehdy vyslechl pověst, kterou si zámecké služebnictvo předávalo po generace. Tato pověst se váže ke zmíněnému nároží zámku a pojednává o šlechtičně, která na zámku žila v době vlády Rudolfa II. Ona ve snaze být stále mladá vypila elixír věčného života. Ve stáří přirozeně zemřela, ale její duch je v zámku stále živý a stále přítomný a občas v této menší zámecké věži straší. Karla Čapka tato pověst později inspirovala k napsání Věci Makropulos. Pod vrchem Evangelistou, v místech, kde dnes stojí při lesní cestě stará boží muka, těžívalo se dříví pro důlní práce. Dřevaři s koňmi stahovali kmeny šikmo úbočím do údolí na Dlouhý tah. Jednou v zimě padl valach v půli cesty na mokrém sněhu a nemohl vstát. Kůň, který padne a zůstane ležet, rychle vychladne a může zemřít. Je třeba ho hned postavit na nohy. Dřevař byl sám, a tak mu nezbývalo, než utíkat na Dlouhý tah pro pomoc. Když pak lidé přispěchali na místo, kde kůň padl, našli tu jen klády a chomout s postrojem. Valach beze stopy zmizel. Nikdy si nedovedli vysvětlit, co se přihodilo. Ale brzy začali slýchat horníci kutající na Dlouhé žíle odněkud z hloubi skal klapot kopyt a tlumené řehtání. Tu si vzpomněl, že Dlouhá žíla běží přímo pod místem, kde padl valach. Duchmaus se postaral o zraněného koně, otevřel skálu a odvedl ho pod zem. Lidé vyprávěli, že ho skřet chová v podzemní maštali, napájí podzemní vodou a krmí senem, které sbírá ve stájích a chlévech v osadě. V létě a na jaře ho někdy vyvádí z podzemí ven a valach se popásá na mladém obilí v poli pod Evangelistou.
Ještě dříve, než bylo založeno Máchovo jezero, stávala na skále uprostřed bažin a slatin rytířská tvrz. Je to táž skála, na níž dnes uprostřed vodní plochy jezera ční rozvaliny Pancířova sídla, jíž se říká „Myší ostrůvek“.
Ve staré tvrzi kdysi sídlil Dalibor z Myšlína jeden ze šestnácti „manů“. Byl velmi oblíben jak u poddaných, tak i u bezdězského purkrabího Oldřicha Tisty z Libštejna. Ba i dokonce sám Karel IV. rád s Daliborem rozprávěl, neboť bylo o něm známo, že nově založené vysoké učení v Praze navštěvoval a poslouchal přednášky učených mistrů a bakalářů.
Jednou z nejoblíbenějších rekreačních oblastí bylo vždy Máchovo jezero. Obklopené lesnatou krajinou České křídové tabule je skutečným malým rájem, kde si na své přijdou dokonce i milovníci záhad s starodávných příběhů. Máchovo jezero se vlastně správně jmenuje Dokský rybník. Před staletími zde stávaly dvě tvrze, malé, bezvýznamné, a jejich stopy už téměř setřel čas. Mají však své tajemství, vyprávění o potrestaném zlu, a tak vzpomínka přežila v jedné z legend dodnes.
Na návrší severně od Doks stála kdysi nevelká tvrz. Poměrně brzy zanikla a dnes už jsou v terénu znatelné jen zbytky středověkých ochranných náspů. Její jméno bylo Kluček a připomínalo obtížnou stavbu uprostřed zalesněného terénu. Klučení je starý výraz pro vyvracení pařezů nebo stromů i s kořeny, kromě síly svalů lid ...
Staletá instituce poustevníků v Čechách a v celé habsburské monarchii byla zrušena dekretem Josefa II. z 12. ledna 1782 spolu se všemi kláštery, které se nezabývaly činností pedagogickou, charitativní nebo vědeckou, a se všemi bratrstvy s nějakým náboženským posláním. Byl to nevídaný zásah do dosud neomezené církevní pravomoci. Vyplýval z toho, že Josef II. byl zcela oddán osvíceneckým názorům.
Zatímco jeho matka císařovna a královna Marie Terezie byla reprezentantkou feudálního myšlení a poslušnou, konzervativní dcerou katolické církve, Josef II. byl pro radikální reformy. Ve svých pětadvaceti letech se sice stal císařem, ale matka, která s jeho názory nesouhlasila, jej až do své smrti nenechávala samostatně vládnout. V roce 1765 byl sice prohlášen za jejího spoluvladaře, ale byly mu ...
Po půldruhém století, tedy v první polovici třináctého století, podstatně mění se okolí Bezděze a tím i hrad Bezděz. Čechy stávají se královstvím a králové čeští hledí důchody své zlepšiti a mocnějšími se státi proti panstvu. Počali zakládati obyčejně na podhradí města, která pak jména svých hradů přijímala. Král se smluvil s vysazovatelem, který místo k založení města vyměřil a pusté i lesy porostlé pozemky kolem nastávajícího města na lány rozdělil. (Lán měřil 60 - 64 korců. Slovo povstalo z německého slova „Lehen“ = půjčka).
Z každého lánu musel osadník králi a jeho nástupcům každoročně odváděti jistý poplatek. První podmínkou vysazování města bylo vymanění příchozích osadníků z područí úředníků župních a povolení zvláštního rychtáře, kterýž dvě třetiny pokut do komory královské odv ...
Poustevníci jsou s Bezdězem spoutáni na několik způsobů: jednak proto, že zde skutečně po nějakou dobu mniši žili poustevnicky, za druhé, že byl vytvořen projekt Bezdězu jako hory poustevníků, a za třetí se objevují eremité v literárních výtvorech o Bezdězu. Ponecháme-li pro dnešek stranou poustevnické náměty K. H. Máchy, sluší se připomenout pozoruhodnou legendu o poustevníkovi Janu Kvarinovi.
Vytvořil ji novoborský rodák Josef Jaroslav Kalina. Patřil k plejádě nadaných českých básníků, kteří zemřeli předčasně a mladí, v bídě a na nemoci z nedostatku. Narodil se v Novém Boru, v rodině c. k. cestmistra v roce 1816 a zemřel na souchotiny roku 1847 v Praze. Měl výjimečný jazykový talent a předbíhal dobu svými nápady. Napsal mnoho literárních výtvorů, básní, překladů a odborných studií, a ...
Píše se rok 1367. Za krásného podzimního dne vyjíždí z bran hradu Bezděze lovecká skupina v čele s králem českým a císařem římským Karlem IV. Koně zlehka našlapují po skalnaté cestě, strážní kynou jezdcům na pozdrav a zvlášť uctivě pozdravují svého vladaře. Hrad Bezděz jako by byl ještě mocnější a vyšší, přítomnost císaře a krále mu dodává plného lesku. S lidmi se těší příroda. Dopolední slunce ozařuje kraj vůkol hradu. Jen z dolin a úžlabin vystupuje mlha jako lehký opar. Skupina sjíždí prudký svah od hradu, objíždí Malý Bezděz a noří se do lesa. Koně oddychují, psi pobíhají kolem jezdců a nahlížejí do křovin. Lovci se družně baví. Hovor je často přerušován smíchem a úsměv se objevuje i na tváři králově. Každý jen očekává povel ke štvanici na jelena.
Lovčí vede skupinu podle král ...
Tento přívlastek, kterým se někdy Bezděz označoval, není ovšem zcela opodstatněný, byť se pro horu i hrad s posláním, podobným Motserratu kdysi počítalo. Je jistě na místě, abychom pojem této jedné z nejnavštěvovanějších poutních hor v Katalánsku ve španělské provincii Barcelona vysvětlili. Už v roce 880 tam bylo založeno benediktinské opatství - podle legendy v souvislosti s nálezem sošky Panny Marie. Postupně tam byly vybudovány rozsáhlé klášterní budovy pro 70 mnichů a krásný kostel. Před mariánskou sochou s rysy byzanského stylu bylo od poutníků, vděčných za vyslyšení nebo nějak se zaslibujících, zavěšeno 74 stříbrných lamp, k jejichž ustavičným plamenům byly pořízeny nadace.
To se později u nás napodobovalo. Hora, která nese svůj název podle vzhledu zubaté pily (tj. serra), s ...
Na hrázi Máchova jezera ve Starých Splavech stojí podnes mlýn. Stával tam už před dávnými časy, dokonce ještě dříve, než Karel IV. dal založit původní Velký rybník. Při vypouštění jezera za výlovu je v propusti vidět letopočet 1212, což je rok vzniku starého mlýna. V mlýně žil kdysi mladý mlynář. Rád se veselil, často poseděl se sousedy a užíval světa. Protože při tom zapomínal na práci, nedostávalo se mu někdy peněz. Snažil se je vypůjčit u sousedů, ale ti mu vyhověli jen neradi, protože bylo o něm známo , že dluhy špatně splácí. Když zase jednou žádal souseda o peníze zlostí se zapomněl a zvolal: „Ať si mne tady čert vezme když už mi nikdo ani půjčit nechce!“
Jen to dopověděl, ve světnici se zatmělo, cosi vzduchem zavířilo a před mlynářem stanul čert. Byl jak se patří huňatý, zam ...
Pyšná dcera rýzmberského pána Apolena seděla jednou pod jabloní plnou krásných, dozrávajících jablek. Šel tudy mládenec Jan, velmi unavený po celodenní námaze. Protože měl hlad, poprosil krásnou Apolenu, aby mu darovala alespoň jedno jablko. Ta mu však nevyhověla. Myslivec natáhl ruku s nožem, že se obslouží sám. Apolena se lekla, s křikem běžela do hradu a žalovala to otci. Ten mládence uvrhl do hladomorny, ze které ubožák už živ nevyšel. Avšak jabloň, která byla dosud pýchou zahrady, začala schnout až zcela uhynula. Rovněž Apolena chřadla a než se rok s rokem sešel, zemřela. Lidé si povídali, že jí stihla kletba nešťastného mládence. Svá provinění však smrtí nesmyla. Vždy jednou za rok vstává z hrobu, bloudí hradem jako bledý přízrak, držíc v ruce jablko. Čeká na mládence, který by si jablko z její ruky vzal a zbavil ji prokletí.
Kdysi dávno byla česká země liduprázdná. Všude se rozkládaly husté lesy s nepřeberným množstvím zvěře, ptactva, ryb a jiných živočichů. Do těchto končin nikdy nevstoupila lidská noha až do doby příchodu praotce Čecha s jeho lidmi. Mocný lech se jednoho dne se svými nepohodl, a protože věděl, že na něj ve vlasti čeká odplata a samé zlo, svolal svou družinu a vydal se s ní na strastiplnou cestu. Když byli dlouhou chůzí celí utrmácení, zastavili se pod vysokou horou Řípem a když na ni vystoupili, lech promluvil ke svým druhům. „Toto je ta země zaslíbená, hojností zvěře, ptactva i sladkým medem oplývající.“ Když pak vůdce s nimi vybíral jméno pro ten kraj, shodli se všichni, a dali zemi jméno Čechy podle lecha jménem Čech.
Za pradávných dob stával na Rakovnickém potoce mlýn nedaleko kostelíčka sv. Jiljí. Ve mlýně žil mlynář s četnou rodinou. V Čechách tehdy byla neúroda, byla bída a mor. Mlynář v mlýnici pod sv. Jiljím zemřel a do mlýna se nastěhovala bída a hlad. Mlynářka si usmyslila, že děti zbaví dlouhých útrap a otraví je raky z nedalekého potoka. Věřilo se, že raci jsou jedovatí. Uvařila dětem k večeři a ráno se divila, když děti vstávaly čilé a zdravé a sháněly, zda ještě neco od večeře nezbylo! Od té doby se začaly po čas hladu živit raky. Zpráva se roznesla po širém okolí a lidé se začali v kraji hojně usazovat.
Snad nejznámější pověstí na Buchlově je pověst o tzv. „lípě Neviny“, která souvisí s působením soudní pravomoci „Loveckého práva“ na hradě od jeho počátků až do roku 1750, kdy tato původně královská výsada byla císařovnou Marií Terezií zrušena. Pověst vypráví, že roku 1581 byl soudem odsouzen k trestu smrti za spoluúčast na pytláctví jistý Vlček, osobní zbrojnoš hradního pána Jinřicha Prakšického ze Zástřizl, který ho osobně pro tento přestupek pohnal k soudu. Vlček i na mučidlech tvrdil, že je nevinen, avšak nakonec krutému mučení podlehl a přiznal se. Po vynesení rozsudku znělo jeho poslední přání: „Na důkaz své neviny zasadím tuto malou lipku kořeny vzhůru a korunou do země a pokud se do roka ujme má nevina bude prokázána!“ Páni soudci byli tak udiveni, že nakonec vsadili Vlčka na jeden rok do vězení a čekali. Dle pověsti se lípa opravdu za rok zazelenala a Vlček byl propuštěn na svobodu. Zajímavé je, že toho roku byl 25. července v blízkých lesích zavražděn jeho bývalý pán pan Jindřich Prakšický ze Zástřizl. Jméno vraha dlouho se nepodařilo vypátrat až ve 20. století. Ale to je již jiná historie.
Tak nazývali Litičtí poustevníka, který se před více nežli stem let usadil v poustevně na severním svahu hřebene, s nímž souvisel hradní ostroh s horou Kletnou. Bylo to poblíže toho místa, kudy dnes vede „Myší díra“ - starý vodní tunel. Objevil se jednoho dne v kraji v šedém rouše řeholníka, s dlouhým růžencem kolem beder, s mošnou přes rámě. Usadil se na pokraji lesa a zbudoval si tam jednoduchou chatrč. Obcházel stavení ve vsi, prosil o potravu a sliboval obyvatelům, že se za ně bude modliti a Bůh že jim všecko odplatí stonásobně. Mluvil řečí, z niž bylo patrno, že čeština není jeho mateřštinou. A také jeho jméno nemohli lidé nijak vysloviti, a proto si je upravili podle svého. Tázali se ho, odkud jest. Vypravoval, že uprchl z turecké říše, kde ohavní „machometáni“ trýzní křesťany, nadávají jim džaurů (psů) a uřezávají jim nosy a uši. I pojali lidé soucit s ubohým Srbínem a sami mu do poustevny donášeli živobytí. Poustevníkovi nastaly blahé časy. Zařídil si v poustevně pohodlné lůžko, dal si tu postaviti i kamna, aby ho netrápila zima, a oddal se sladké nečinnosti. Tváře se mu zaleskly a zaoblily, v týlu se mu vytvořily záhyby. Zlenošil tak, že v poustevně ani valně neuklízel. Odpadky jídla házel do kamen, skořápky s vajec za kamna. Hromadily se tam a vábily k sobě myši, které počaly na podzim vyhledávati teplejší úkryty. Jednou, když se poustevník vzdálil z poustevny a nechal za sebou pootevřené dveře, vloudila se dovnitř toulavá kočka. Usadila se v teple za kamny na skořápkách a číhala na myši, které tam měly pod zemi díry. Poustevník se vrátil teprve za šera domů. Ulehl, odpočíval. Pojednou se za kamny ozval tajemný šramot. Pohlédl tím směrem, nikoho však nespatřil. Zamrazilo ho, nicméně se opanoval a naslouchal dále. Tu to zachřestilo v poustevně poznovu, jako by kdosi neviditelný - snad jakýsi umrlec - chodil poustevnou a chřestil hnáty. Karažihovej se vyděsil k smrti, vyskočil z lože a utíkal jako zběsilý do vesnice. S vytřeštěnýma očima vpadl do krajní chalupy a začal křičeti: „Spaste, lidé, duši, v mé poustevně straší!“ Uklidnili ho, pohostili a dopřáli mu noclehu. Druhý den zrána se šli podívati do poustevny. Zasmáli se s chutí, když spatřili, co ho vystrašilo. Byla to kočka, která šramotila za kamny skořápkami s vajec. Karažihovej se však již do poustevny nevrátil. Upravil si nový příbytek v hradě nedaleko vstupní brány. Co ještě bylo v hradě k potřebě, vylámal a snesl do svého příbytku, zničiv tak mnohou cennou památku. A zase bez starosti a v blahobytu trávil tu čas, zalezlý jako sysel ve svém doupěti. Na bráně pod znaky skvěl se tehdy veliký, pozlacený nápis: Tato věž dělána za nejjasnějšího krále Jiřího, českého krále, markrabí moravského. Na ten nápis se často zahleděly poťouchlé oči poustevníkovy. Lákalo ho zlato, jimž byla písmena vyzlacena. Zhotovil si žebřík a jednoho dne zkusil, dalo-li by se zlato sloupnouti. Ničemná práce se mu podařila, získal cenný zlatý lupínek. Když pak oloupil písmeno po písmenku o zlatý povlak, natřel nápis červenou barvou, aby zakryl stopy svého nectného počínání. Řádění hrabivého mnicha nezůstalo utajeno. Když zpozoroval nedůvěřivé pohledy obyvatel, vycítil, že upadl v opovržení a že mu v tomto kraji už pšenka nepokvete. I zvedl se jednoho dne a zmizel z hradu i z kraje tak tajuplně, jak sem před časem přišel. Zůstal ještě po dlouhá léta v paměti lidu: ne však jako zbožný mnich, nýbrž jako zloduch, o němž se vyprávělo, že v hradě straší. Chtěly-li matky varovati děti před vstupem do hradu, napomínaly je: „Nechoďte tam, je tam Karažihovej!“
Královský hrad Radyně byl vystavěn Karlem IV. a původně byl nazýván Karlskrone. Od svého vzniku plnil správní a ochrannou funkci sídla Staré Plzně. Jedinečnost Radyně spočívá v čisté architektuře lucemburské gotiky, kterou nenarušily žádné pozdější stavební úpravy. K hradu se váže několik pověstí a legend. Podle jedné z nich zde žil zlý a mstivý Radouš, který měl oslí uši. Pomocí temných sil vybudoval v lese na kopci hrad. Každá žena, kterou si sem nechal přivést, mu porodila dítě s oslíma ušima a Radouš ji dal vždy zabít i s dítětem. Protože byl Radouš ve spojení s ďábelskou mocí, věřil, že se mu nic nemůže stát. Bál se ale bouřky. Jednou se při velké bouři schoval do sklepení, ale blesk zasáhl hradní věž, věž se zhroutila a pohřbila Radouše ve svých sutinách. Od té doby na Radyni straší Radoušův duch.
Obyvatelům města Úpice se v dřívějších dobách po celém okolí říkalo „úpičtí rytíři“. Jak toto přízvisko vzniklo? Kdysi v dobách tatarských válek, odtrhla se velká část Tatarů od hlavního vojska ve Slezsku a vedrala se do severovýchodních Čech. Všude plenili, pálili a vraždili až hrůza. Lidé z vesnic prchali před nimi kam jen mohli. Brzy došla zpráva o hrozném jejich řádění i do Úpice. Honem radili se měšťané, co a jak a usnesli se, že budou svoje město hájit lstí. Od Sedloňova vedla cesta přes Kvíčalu po strmé skále (přes Skalku) do Úpice k řece. Tam, kde strmá cesta začínala, postavili Úpičtí narychlo přes řeku velký dřevěný most a ten most podepřeli naslepo trámy. Za blízké keře ukryli se stateční a silní mužové, aby v čas potřeby ty trámy a s nimi celý most strhli. Potom vystěhovali se všichni měšťané asi půl hodiny cesty za Úpici do lesa zvaného „Svobodný“. Na pokraji lesa osekali stromy a na ně rozžaté lucerny zavěsili. Několik luceren i dobytku mezi rohy přivázali, takže z dálky do vypadalo, jako by zde město leželo. Sami občané se v lese ukryli. Za chvíli dorazili poslové a zvěstovali, že Tataři táhnou od Sedloňova, a že je jich hodný voj. Jsou prý to jezdci na malých lehkých koních a táhnou prý po cestě rovnou k tomu udělanému mostu. Se strachem očekávali Úpičtí, co se bude dít dále. Za malou chvíli bylo slyšet dusot koní. Brzy bylo pozorovati v polosvětle nepřátelské jezdce. - Už vjeli Tataři na most, už jich byl plný most - a v tom bylo slyšeti hrozný praskot a lomoz a strašné výkřiky rozlehly se rázem celou krajinou. Nalíčený most zřítil se i s ukrutnými jezdci do vln rozvodněné Úpy. Zbytek vojska, když to hrozné divadlo spatřil, koně své zpět obrátil a uprchl. Tak osvobodili Úpičtí svoje město od jisté záhuby a dostalo se jim přezdívky „úpičtí rytíři“. Pozn.: Pověst dále uvádí, že: Na památku důmyslného hájení města dostali Úpičtí znak městský, na kterém je osekaný hnědý kmen ve zlatém poli, památka na to, že tenkrát dali stromy osekat, aby tak nepřítele snáze oklamali a město zachránili… Pozn.: Zpracováno podle J. K. Hraše "Babiččino vypravování" 1893. - J. K. Hraše byl ředitelem školy v Náchodě a od 28 . 8. 1873 byl inspektorem školního okresu novoměstského, k němuž spadala i Úpice.
Až půjdete do šternberského zámku a budete vystupovat po druhém schodišti, uvidíte v okně malou podkověnku. Stará pověst vypráví, že kdysi - ještě za rytířských dob - strhla se na kopci nad hradem prudká bitva. Nejstatečněji bojovali mezi sebou dva rytíři, ale ten slabší se nakonec dal na útěk. Už už svému soku unikal, když tu najednou před ním stojí zámecká zeď. Co teď? Přeskočil. Nic se nestalo jemu ani koníkovi, jen uvolněná podkověnka se zachytla na mříži v okně a zůstala tam dodnes. Kdo nevěří, ať tam běží…
Městská pečeť vyškovská představující městskou hradbu s věží uprostřed, v obloukové bráně pak vytaženou mříž nese v levém rohu renesančního rámu letopočet 1569, tuto pečeť najdeme i dnes na úředních listinách, městem stvrzených. Pátráme-li po původu letopočtu a jeho smyslu, jsme na rozpacích a nemůžeme vysvětliti letopočet jinak, než omylem či spíše nedorozuměním. Pokusíme se těmito řádky vysvětliti původ záhadného letopočtu. Celé XVI. Století znamená pro Vyškov, jako pro všechna města česká, dobu rozvoje jak po stránce vnitřní, tak i po stránce zevnějšku, staveb a oprav, jimiž město nabývá úpravnějšího vzhledu. Přehlédneme-li stručně jednání měšťanů o zvelebení města a umožnění pohodlného života měšťanstvu, jehož jádrem jsou řemeslníci a obchodníci. Již tehdy měli Vyškovšt ...
Záznamy o tom, že se lidé v 16. století Radyně báli, patří do skutečné historie, ale už předtím si o svém vrchu vyprávěli strašidelné zvěsti. Například o pokladu, který si tu zakladatel hradu Radim uschoval a na tom místě se občas objeví plameny. Jiná pověst tvrdí, že poklad je schovaný v železné truhle v základech hradu, ale je nedobytný, poněvadž ho hlídá černý velký pes. Kdo se k němu přiblíží, toho pokouše. Všechny ty báje a pověsti mají původ u bájného zakladatele hradu. Jen o jeho jménu se nějak neshodneme, takže jednou je to rytíř Raden, jindy Radin, Radim nebo podle hájka Radouš. Nejpodstatnější báje vypráví o tom, jak si do svého sídla přivedl krásnou dívku jako manželku. Sám sice nebyl půvabný, ba dokonce měl znetvořené uši, zato byl velmi bohatý. To ušní znetvoření muselo být nepředstavitelně velké, neboť sám nesnesl pohled na synka, který zrůdné uši podědil. Pohled na ně ho jednou tak rozzuřil, že dítě zabil, a poněvadž matka ho bránila, přišla o život taky. Protože byl bohatý a rytíř, nikdo ho za ten vražedný čin nestíhal. Mohl proto žít na hradě dále. Později se však v rytíři ozvalo svědomí, a to dovede být pořádně hlasité. Proto se rytíř pustil do konání dobra a pokračoval v tom i po smrti, kdy se na Radyni objevoval jako duch. O tom je i pohádkový doklad. Když se hrad Radyně změnil ve zříceninu, přece jen ještě stačil posloužit jako přechodný útulek pěti mladým rytířům a jejich sestře, kteří, neví se proč, přišli o své otcovské sídlo. Jednou byli bratři na lovu a sestra jim vyšla naproti. Potkali se na palouku pod rozlehlým dubem, a poněvadž byl krásný podvečer, užívali si volných chvil. Objevil se tu však i jakýsi Hanuš, který vyráběl a po osadách nabízel kolomaz. Byl to člověk nevzhledný, se zlýma očima ve tmavém obličeji, který se už dříve pokoušel získat přízeň krásné sestry pěti mladých rytířů. Teď všechny rytíře i jejich půvabnou sestru zastihl bezstarostné a neozbrojené na palouku. I popadl sekeru a nic netušícím mladým mužům začal rozdávat smrtelné rány. Tak ubil čtyři a pátého tak zranil, že pozbyl vědomí. Pak kolomazník uchvátil dívku, hodil ji na svůj vozík a chtěl ji unést. V tom okamžiku se však před ním v nadlidské velikosti zjevil duch, svým dechem ho srazil k zemi a na věky proklel. Dívku tak zachránil a jejímu zraněnému bratru rány zacelil. Ten duch, to byl sám rytíř Roden, který takovými skutky činil pokání za své vražedné hříchy. Zato Hanuš kolomazník rytířem prokletý od té chvíle bloudil po kopci, do hradu nesměl, přes den neviditelný, avšak dobře slyšitelný, musel vyvolávat, jak to činil zaživa, své kolomaz, kolomaz! V noci se však zjevoval, a to byl ten důvod, proč se nikdo na Radyni neodvážil. Poklady bohatého zakladatele hradu Radyně zůstaly na hradě, ale hlídá je černý, velký a zlý pes. Přesto je však možno si z nich nabrat hrst zlata nebo dukátů. Samozřejmě je k tomu potřeba důkladná dávka osobní statečnosti a odvahy, ale jinak to není těžké, jak se lze dovědět z přesného návodu k získání pokladu: Vezmi černou slepici a bílou křídu a vydej se o půlnoci do hradu Radyně. Před místem, na kterém spatříš velkou černou truhlici, na které leží černý pes, nakresli křídou okolo sebe kruh, pak černou slepici předhoď tomu psovi. Jakmile se pes vrhne na chutné žrádlo, rychle otevři truhlu a naber si hrst pokladu. Na víc není čas, ale i tak to bude značné bohatství. Zkusíte-li to, přeju dobré pořízení.
Pod zámkem je prý tajná chodba spojující někdejší tvrz s hradem ve Štěpanicích.
Roku 1704 vpadli do našeho kraje kuruci, lid divoký a krutý. Lidé z okolních vesnic prchali do města, aby si zachránili alespoň holý život. Jakmile měšťané zpozorovali, že nepřítel se chce zmocnit města, okamžitě se připravili na jeho obranu. Obsadili bašty, hradby a brány. 27. března odpoledne přiblížilo se k městu asi pět set jezdců, kteří je objížděli, z které strany by se ho mohli nejsnáze zmocnit. Nejvhodnějším zdál se jim být útok od severu, a proto se nejdříve zmocnili Horního dvora odkud počali útočit na město. Měšťané však jejich útoky ve dne i v noci statně odráželi. Když se kurucům nedařilo, stáhli se. Zdálo se, že již od dobytí města upustili. Před hradbami, kam až oko dohlédlo, nebylo po nich stopy. Zanechali tedy měšťané na hradbách jen stráže, které nebyly dost opatrné. Dlou ... |
||||||||
 | ||||||||
 Vyhledat možnosti stravování ... | |  Vyhledat možnosti ubytování ... | |
|
 |
|
||||||||||||||
Detaily památky
